Legenda Zdenka Procházková skončila v LDN: Řvala jsem po eutanazii, z terasy bych neskočila

Zdence Procházkové bude 4. dubna již 94 let, oslava to ale nebude příliš veselá. Herečku již roky trápí velké bolesti, kvůli laxnímu přístupu lékařů dnes těžko vstane z lůžka.

„Před třemi lety mě začalo bolet levé tříslo, byla jsem u doktora, ten mi řekl, že je to asi kýla, vzali mě na ultrazvuk a zjistili, že to žádná kýla není, ale nikdo nic nedělal. Kdybych už tenkrát šla na operaci, bylo by vše dobré. Teď mě už operovat nemůžou, protože mi za měsíc bude devadesát čtyři. Nikdy jsem si nemyslela, že se toho dožiju, ale tohle není život, to je živoření, když se nemůžete hýbat,“ říká legendární herečka, která poslední týdny tráví v malinkatém pokojíčku v léčebně pro dlouhodobě nemocné v centru Prahy, kam byla převezena poté, co si po pádu z postele zlomila zápěstí.

I za toto její zranění prý může špatná léčba. „Kvůli bolestem jsem byla v Motole, kde mi dali opiátové náplasti, které jsem si lepila a ze začátku mi svým způsobem pomáhaly. Já jsem z nich ale dostávala halucinace, nevěděla jsem, co je pravda a co je lež. Při jedné takové příležitosti jsem vstala z postele, spadla jsem a zlomila jsem si pravou ruku. Šlo o otevřenou frakturu. Nevím, jak se to stalo, ale přesto jsem měla trošku rozumu v hlavě, že jsem vzala telefon a zavolala jsem kamarádce, která mě odvezla do vinohradské nemocnice, kde mi ji dali do sádry,“ vzpomíná.

Sice ji i před nešťastným pádem trápily bolesti, mohla se ale sama pohybovat, nyní je však odkázaná na pomoc druhých.

„Dostala jsem se sem, protože už nejsem několik týdnů soběstačná. Bydlím sama a potřebuju léčebnou péči. V celé Praze nebyl jediný volný pokoj, kam by mě převezli, a tady se ukázalo, že bych mohla být v malém pokojíčku,“ říká herečka, která je ale za svůj pokojíček, v němž se nachází malinkatá kuchyňská linka s ledničkou, nad kterou je televize, nemocniční lůžko, stolek a židle, šťastná.

Neuměla by si prý představit, že by byla v pokoji s dalšími lidmi.

„Nemohla bych být s někým. Jsem ráda, že mám tento pokojíček. Jinak jsem tu ale trošku ve vězení,“ usmívá se. 

Jedna z nejstarších českých hereček si i ve svém stavu udržela svou noblesu. Na naši návštěvu se připravila a bylo zřejmé, že ačkoliv je v nemocničním prostředí, o svůj zevnějšek stále pečuje. A hlavně chce být v dění. V pokoji má televizi, díky níž si zkracuje čas, a k dispozici měla i několik knížek a mnoho magazínů, které jí přinesli její nejbližší přátelé.

Herečka má zlomenou ruku, kterou bude mít ještě tři týdny v sádře. Pak bude muset absolvovat náročnou rehabilitaci.

Zdenka Procházková ale smutně přiznává, že mnohdy pociťuje bezmoc, a to hlavně ve chvílích, kdy přemýšlí, co bude dělat, až bude mít po rehabilitaci ruky a bude muset léčebnu opustit.

„Když člověk nemá děti, je bezmocný. Já jsem sama, nemám nikoho, kdo by mě podporoval. A jít do nějakého ústavu, kde je dohromady šest lidí a musíte všechny nemoci snášet s těmi druhými, to by se mi nechtělo. Teď jsem řvala po eutanazii, protože už to nebylo k vydržení. Mám bezva byt s velkou terasou. Vždy jsem si říkala, že bych dovedla spáchat sebevraždu, ale nedovedla bych skočit z terasy. Předevčírem jsem si říkala, že kdybych byla doma, skočila bych a už bych nemusela nic vědět. Je to hloupé o tom mluvit, ale člověk se dostane do situace, kdy to není život, ale živoření. V těchto letech, kdy už nemáte plány a možnosti se z toho dostat, je lepší zavřít oči a umřít v klidu,“ říká smutně herečka, na které je ale na druhou stranu vidět, jak strašně moc chce žít.

Procházková se pozdravila i s prezidentem Milošem Zemanem.

Když jsme jí společně s kyticí donesli i nealkoholický sekt, ihned se jí rozzářily oči a ptala se nás, jestli ho s ní nevypijeme. Sílu k životě jí kupodivu nedávají staří přátelé, ale ti noví. A těch má podle svých slov dost.

„Nejbližších přátel už moc nemám. Ti byli staří jako já a odešli. Vzít ale telefon a zeptat se, jak se mám, by mohl každý. To se ale neděje, projevit určitý zájem. Většinou mi pomáhají lidé, které znám pět šest let. Starají se o mě dojemně,“ popisuje.

Procházkové za dobu naší návštěvy zvonil telefon hned třikrát, jednou volali z rádia s pracovní nabídkou a dva zbylé hovory byly s kamarádkami, které se o její zdravotní stav zajímají a pravidelně ji navštěvují.

Herečka je velmi statečná.

„Člověk někdy čeká od svých dobrých přátel, že vám podají pomocnou ruku, a když se pak dostanete do takového stavu, zjistíte, že to jsou úplně cizí lidé, kteří se o vás starají, snaží se mě přivést do dobré nálady a hledají dobré umístění. Nejraději bych se ale vrátila domů,“ smutní, a i když jí není aktuálně dobře a má velké bolesti, vždycky když se někdo zeptá, jak se jí daří, odpoví, že skvěle.

„Svým způsobem jsem vždy v roli. Pokud je člověku smutno, neměl by to dát před lidmi najevo,“ míní.

Mnohdy prý prožívá muka. „Jsem zoufalá, ale do jisté míry optimistka. Operovat se to nedá, jiným způsobem se to nedá zlepšit. Kosti už nedrží dohromady. Blbé jsou bolesti a ty jsou opravdu příšerné. Už ale neberu ty náplasti, protože se bojím, aby se mi zase něco nestalo. Lékaři mi dávají prášky, které nepomáhají. Zajímavé je, že přes den je to daleko snesitelnější než v noci. V noci já křičím bolestí,“ svěřuje se herečka.

S prvním manželem Karlem Högerem

A jak dobře je o ni v nemocnici postaráno? S odpovědí chvíli zaváhala.

„Starají se o mě dobře, ale není tu dobré jídlo,“ vysvětlila herečka, ale dodává, že není vybíravá.

Teď hlavně doufá, že se bude moci vrátit domů a zase se starat alespoň v rámci možností sama o sebe. „To je takový můj plán, v nejlepším případě. V nejhorším jsou tu příšernosti jako sedm lidí v jednom pokoji. Pokud se ale najde slušný ústav, kde se neplatí sedmdesát tisíc měsíčně. Nezvládla bych ani padesát. Člověk to unese nejvýš rok, ale co když budu žít déle než rok?“ přemítá.

Procházkové oba rodiče zemřeli v léčebně pro dlouhodobě nemocné, tatínkovi bylo 82 let a mamince 95.

„Bylo to hrozné a velice smutné. Vy jste takoví mladí, neumíte si představit, že vás to může čekat. Já si to taky nedovedla představit,“ říká závěrem herečka, která přes veškeré své bolesti stále v ruce třímá mobilní telefon a čeká na filmovou nabídku. 

Přiznala nám, že by si ještě ráda zahrála. Neví ale, zda se toho dočká.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii