Roman Ondráček byl jedním z těch, kdo před lety pomohli dát dohromady Leoše Mareše a Patrika Hezuckého. Kdysi s Milošem Pokorným tvořili nerozlučnou dvojici Těžkej Pokondr, ale přátelství i pracovní spolupráce skončily už před lety ve zlém. Zatímco Pokorný se pohyboval mezi hosty a doprovázel Fleischmanna, Ondráček zůstal venku, mezi veřejností. Bez pozvánky, bez kontaktu, beze slova. Měl by právo být uvnitř? Možná. Ale všechno má své důvody. A někdy si člověk zavře dveře sám.
V minulých letech totiž Ondráček stihl několikrát urazit většinu lidí, se kterými dřív spolupracoval. V rozhovorech padala silná slova, nechyběly výpady ani pohrdání. Největší poprask vyvolal incident na křtu Michala Davida, kde měl napadnout jeho manželku. Situaci tehdy musela řešit ochranka.
Později jeho žena Nina přiznala, že Roman bojuje s vážným duševním onemocněním. I to je součást příběhu. Sám Ondráček v nedávném rozhovoru pro Expres.cz přiznal, že prochází léčbou a pomáhá mu terapie ketaminem. Věří, že se vrací zpátky, že je na cestě zpět do normálu. Prý už chystá nový pořad v rádiu.
Ale ani tak ho nikdo nepřizval dovnitř. Dnes zůstává jako smutná připomínka toho, že popularita a sláva nejsou věčné. Na rozdíl od důvěry a vztahů, které když jednou spálíte, těžko je znovu postavíte. Na pohřbu stáli s Milošem Pokorným vedle sebe lidé, které spojuje bolest ze ztráty a společné vzpomínky. Ondráček stál stranou, díval se zpovzdálí a možná přemýšlel, kde se to celé pokazilo.
Patrik Hezucký byl ale ten typ, co spojoval. Věděl, že silné pouto vzniká ze sdíleného smíchu, důvěry, z odvahy být v éteru sám sebou. Když Libor Bouček ve své smuteční řeči mluvil o tom, že jediný skutečný majetek je čas a že nejdůležitější jsou pouta, říkal tím vlastně i to, co Ondráčkovi dnes možná došlo. Není důležité být vidět. Důležité je být přijatý.
A právě to bylo v ten den zjevné. Uvnitř smuteční síně probíhal dojemný obřad, na velkoplošné obrazovce ho sledovaly stovky lidí venku. Veřejnost, fanoušci, zvědavci, ti, kteří ho slyšeli ráno v rádiu a teď mu chtěli dát sbohem. Bouček připomněl Patrikovu schopnost bourat bariéry, sjednocovat. Řekl, že byl ministrem spojů. A měl pravdu. Jen ne každé spojení vydrží navždy.
Fotogalerie |
12
6
34
4
10
13
