Miloval jednu ženu, od dětství chtěl být režisérem: Vorlíčkovi se stala osudnou Sněhurka

Kdo by neznal legendární pohádku Tři oříšky pro Popelku nebo komedii Což takhle dát si špenát? Stvořitel legendárních děl Václav Vorlíček (†88) bohužel zemřel, ale sám se za svůj život nemusel ani jednou stydět. Ani komunisté či lačné fanynky toužící po jeho penězích a slávě ho nezlomili, navždy zůstal tím čestným člověkem, jímž vždycky býval.

Legendární režisér Václav Vorlíček už odmala toužil lidem přinášet radost a vždy ho to táhlo právě k filmu. První myšlenka být režisérem přišla, když byl ještě čtyřletý chlapeček, který poprvé uviděl Sněhurku od Disneyho.

Narodil se do dobře situované rodiny. Tatínek měl vysoké postavení v penzijním ústavu a maminka kvůli dětem odešla ze studií na vysoké škole, aby se mohla věnovat domácnosti. Václav měl ještě sestru Salmu.

Od dětství toužil být režisérem

„Když mi bylo asi pět let, byl jsem s maminkou a se sestrou na letním bytě v Harrachově. Na koupaliště jsme chodili společně s dětmi odvedle, mezi nimiž byla dívka, která se učila k maturitě. Erbena mi vyprávěla jako prózu, a jakmile mi to jednou odříkala, chtěl jsem to slyšet znovu a znovu, i když jsem pak v noci vykřikoval ze spánku a maminka nevěděla, co se děje,“ smál se před časem Vorlíček v rozhovoru pro Novinky.cz.

Často a rád chodil s babičkou do biografu na pohádky, které ho už jako malého kluka fascinovaly a vzhlížel se v nich. Chtěl také lidem dělat radost, rozdávat úsměvy, tvořit něco smysluplného. To ještě ani trošku netušil, jak až se mu jeho dětský sen vyplní.

„Jako malý jsem v Praze chodil do biografu ještě za protektorátu. Byl jsem tenkrát hubený a byla mi vidět všechna žebra. Dodnes si přesně pamatuju den, kdy Prahu obsadili Němci. Šli jsme s maminkou nakupovat a všude jsme viděli jejich mercedesy a v nich zpupné oficíry. Zařekl jsem se, že si auta značky Mercedes nebo BMW nikdy nekoupím, a to jsem také dodržel. Jinak jsou moje vzpomínky na dětství strávené v Podskalí pod Vyšehradem moc hezké. Když zamrzla Vltava, jezdili jsme na bruslích až na Zbraslav,“ vzpomínal režisér.

Na FAMU ho nechtěli vzít

Václav Vorlíček s Ivou Janžurovou

Po maturitě netoužil po ničem jiném než režii studovat. Proto se přihlásil na FAMU, kde ale přišlo ohromné zklamání. Komise jeho obrovský talent neodhalila a na školu se nedostal. Jenže to by nebyl Václav Vorlíček, aby se jen tak vzdával. Ten si vždycky šel za svým cílem.

Ani odřeknutí ho neodradilo od toho, aby se na školu nepřihlásil znovu. Mezitím sbíral zkušenosti v barrandovských studiích, kde byl jako pomocná síla. To ještě netušil, že se tam jednou vrátí jako pan režisér, jemuž se všichni budou klanět.

„Musel jsem je dost ukecávat, ale pak mě dali na výpomoc k režisérovi Martinu Fričovi, který právě natáčel film Bylo to v máji v hlavních rolích s Janou Dítětovou a Jaroslavem Marvanem,“ řekl Václav Vorlíček.

Osudové přátelství

Václav Vorlíček se dožil 88 let.

Osudový zlom přišel v roce 1961, kdy se cestou do Zlína poznal s Milošem Macourkem. V té době ještě ani jeden netušil, jak to jejich kariéru ovlivní. Nejprve se scházeli po kavárnách a probírali možnosti, jak film pojmout.

Barrandovská dramaturgie mnoho nadšení neprojevila, ale nakonec dala snímku zelenou. Rozjel se kolotoč, na jehož konci spatřila světlo světa legendární komedie Kdo chce zabít Jessii? (1966).

„Nejdřív jsme udělali zkušební promítání, abychom viděli, co to s lidmi udělá. Odehrálo se v Kralupech nad Vltavou, kde byl zrovna dokončený nový kulturní dům a nové kino. Promítli jsme to dvakrát od 15 a ještě od 17 hodin a diváci při tom řvali smíchy jako paviáni. A to samé se opakovalo o něco později v Praze, kde jsme jej pro vysokoškoláky zkušebně promítali za jednu korunu. Byl tam i můj otec, a když viděl bouřlivou reakci diváků, měl radost, že se mi to povedlo. Zanedlouho poté zemřel,“ vzpomínal režisér.

Popelka byla jeho nejoblíbenější pohádka

Popelka udělala z Václava Vorlíčka hvězdu první velikosti.

Ale největším průlomem pro Václava Vorlíčka byla rozhodně pohádka Tři oříšky pro Popelku (1973), kde hlavní roli ztvárnila Libuška Šafránková a Pavel Trávníček. Dokonce se pohádka dostala až do Německa, kde má svůj vlastní fanklub.

„Když se mi dostal do rukou výborný scénář Františka Pavlíčka, okamžitě jsem do toho šel s velkou chutí. Původní verze od Boženy Němcové připomíná spíš horor, ale Pavlíček to vyřešil skvěle. Od začátku jsem to viděl v krásných renesančních kostýmech, jenže to všechno něco stálo a z Barrandova mi přiklepli kolem tří a půl milionu. To bylo málo, a tak jsem se obrátil na spřátelenou kinematografii do NDR, kde mi v korunách dali další tři miliony. Díky tomu film dopadl tak, jak dopadl a byl slušně vypraven,“ rozjímal nad Popelkou Vorlíček, pro něhož to byla jeho nejoblíbenější pohádka.

Příhody s hereckými legendami

Václav Vorlíček měl mezi herci spousty přátel.

Velkou legraci si užil i s bardy českého filmového nebe Jiřím Sovákem a Vladimírem Menšíkem, s nimiž točil Což takhle dát si špenát (1977). Rád na ty časy, kdy herci byli ještě pořádnými herci a byla s nimi legrace, vzpomínal.

„Zrovna dneska jsem si vzpomněl na jednu příhodu s Jiřím Sovákem, když jsem ráno startoval auto, a musel jsem se smát. Kdysi si totiž koupil auto a jednou, když ho měl zaparkované na Barrandově, ho Vláďa Menšík poprosil, aby ho svezl do centra. A Sovák se ho na to zeptal, jak je možné, že on auto ještě nemá. A když Menšík oponoval, že má pět dětí a kde by na něj vzal, Sovák suše odpověděl: ,Tak ať tě ty tvoje děti nosej.‘ Nasedl do auta a bez mrknutí oka odjel. Samozřejmě ale udělal jen kolečko a pro Vláďu se vrátil. Menšík ten fór ocenil a sám to později vyprávěl na besedách,“ smál se v minulosti režisér.

O soukromém životě a zdravotním stavu

Dožil se 88 let.

I když se snažil celý život alespoň trochu udržovat, chodit na procházky a trochu i sportovat, nemoci se nevyhýbaly ani tak fenomenálnímu režisérovi. Jeho manželka Sofie se vždycky o něj starala, ale bohužel před deseti lety zemřela a on zůstal sám.

Vlastně tak sám nebyl, o tátu se staraly jeho dvě dcery, které z něj udělaly dědečka, takže se vždycky radoval z vnoučat. Hlavně ta mu dávala energii do dalších dnů a chtěl bojovat se zdravotními komplikacemi, jak to jen šlo.

Bohužel na rakovinu už byl krátký a jeho tělo hodně vysílené. Poslední dobou ani nechodil, protože bez cizí pomoci neudělal ani krok. Nechtěl být nikomu na obtíž, vždycky byl samostatný, což se mu bohužel na sklonku života už nesplnilo.

Hodnocení článku

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 22:00 čtvrtek 6. června 2019. Anketa je uzavřena.

  • 78
  • 14
  • 12
  • 10
  • 8
  • 8