Jak se zrodil nápad převést vaše příběhy z pořadu Zlaté časy do knižní podoby?
Nápad přišel ve chvíli lockdownu, kdy jsem nevěděl, co s volným časem, a napadlo mě zúročit moje vyprávěnky, které už tři roky vysílám v Českém rozhlase Dvojka. A protože náhody se nedějí jen tak, ve stejný den mi zavolal i Ondřej Nováček a povídá mi: Václave, nechtěl byste knižní podobu Zlatých časů? Pak už stačilo jen vybrat některé z těch asi 900 příběhů a spojit se s Milanem Pokorným, který je mistr češtiny. Ten tomu věnoval tolik času a udělal to tak skvostně, že jsem nemusel nic opravovat. Výsledkem je roztomilá, útlá knížka, která dává tušit, že bychom se mohli pustit i do pokračování.
Na knize jste spolupracoval i s bratrem Janem.
Brácha je o devět let starší, moc se nevídáme a věkový rozdíl jsme doháněli poměrně složitě. Když jsem byl malý, bylo mu patnáct, tak měl úplně jiné starosti než mě vodit na fotbal nebo si se mnou brnkat kuličky.
To se teď už asi změnilo.
Teď to doháníme, on příběhy ze Zlatých časů zná a ilustroval mi i první knížku Prodloužená jízda. Je to vystudovaný grafik. Náš táta měl velký talent kromě toho literárního i výtvarný. Já když do památníčku nakreslím princeznu nebo koně, budete týden mlčet a pak si zavoláte psychoterapeuta, abyste se z toho dostala. To samé se dá říct o mém bratrovi, když začne zpívat.
Zlatá léta odkazují hlavně na léta šedesátá. Lásku k nim nijak netajíte. Kde se ale ve vás vzala?
Zaprvé jsem se v šedesátkách narodil a pak v mých očích představují jakousi šťastnou dekádu po temných letech padesátých, takové nadechnutí. Zatímco u nás řádil socialismus, měli jsme už hezčí auta, holky zkrátily sukně, byl tu Semafor, Karel Gott a skoro to vypadalo, jako kdyby na chvilku vyšlo sluníčko, které pak zase zapadlo s rokem osmašedesátým. Šedesátá léta zanechala krásnou nostalgickou stopu v muzice, je to pro mě nevyčerpatelná studnice, do pořadu ale nelovím jen v šedesátkách, ale i v jiných dekádách.
Co třeba léta sedmdesátá či osmdesátá?
To ne, mě to nebere. Sedmdesátková disco móda. Kvalitní písničky se objevovaly, třeba ABBA. Nad tou jsme se jako puberťáci ofrňovali, teď s odstupem musím uznat, že byli geniální a tvořili jeden hit vedle druhého, takže i tam v sedmdesátkách se rodily skvělé věci. Osmdesátky jsou už pro mne více o počítačích než o muzikantech.
Prozraďte mi vaše oblíbené interprety.
Ray Charles, výborný klavírista. Mám rád blues, léta jsem hrál ve skupině Bluesberry. Muddy Waters, B. B. King, o ty se doma opírá můj každý mejdan. Poslouchal jsem tvrdý bigbít, Deep Purple, The Doors. Nemůžu si ale pomoci a vždy skončím u Beatles s tím, jak jsou ti dva kluci z Liverpoolu mimořádně geniální. Nemám jimi vylepené pokoje, ale mám je rád. Pak Tom Jones, který řádí, i když mu musí být snad už 139 let.
Křest knihy Václava Kopty Zlaté časy
Vedl jste k lásce ke staré muzice i dcery? Můj tatínek mě třeba takhle naučil na Beatles a Pink Floyd.
Mají to tak všichni tatínci, já jsem byl třicet let v Semaforu, holky se kamarádily s Jitkou Moravcovou, poslouchaly Semafor, ale nikdy jsem je nenutil poslouchat starou černošskou hudbu. To tak dělal táta se mnou a já ho pak za to trochu proklínal. Dcera Anežka je retrofil, poslouchá Davida Bowieho, Janis Joplin. Moje druhá dcera, Jana, si říká Leeloo. Pomalu vystrkuje růžky, jede si svůj level a zpívá anglicky. Píše si věci sama, chystá album současné hudby a o moje textařské služby příliš nestojí.
Jana po vašem boku zářila ve Tváři.
Jana nenaplnila představu protekčního spratka. Nebylo to tedy nic takového, že je evidentní, že si dal tatínek do smlouvy, že nevystoupí, když si na pódium nevezme tu svoji nepříliš talentovanou holčičku.
Václav Kopta ukázal, že umí i rapovat. Andělským hlasem pak okouzlila jeho dcera Jana.
Jako Dara Rolins byla úžasná, má krásný hlas.
Když trsala jako Dara a já měl rapovat, musela mě uklidňovat. Dvacetiletá holka s nulovou prací před kamerami na mě v šatně řvala, že to když tak dáme znovu. Tak mi došlo, že má ideální předpoklad, aby se chytila a udržela v branži. Má nadhled, to je lepší než lokty, taktiky. Důležité je se z toho nepodělat a zůstat pokorný. To je lepší než namachrované holky, co se špulí na sítích s frňákem v nebesích.
Proč myslíte, že bylo tolik lidí vašim talentem překvapených?
Lidé to nevěděli, protože lidé se nepídí po tom, že jsem se živil jako muzikant, hrál v Semaforu, že mám muzikálovou praxi, odehrál jsem Mýdlového prince, Trhák, Ať žijí duchové. V duši jsem prvně muzikant, pak autobusák a pak až herec a textař. Člověk ale nemůže počítat s tím, že se každý zabývá tím, zda Kopta hraje na piano. Horší by bylo, kdybych ve Tváři překvapil nepříjemně.
Fotogalerie |
