A hodně diváků v centru Prahy, kde se exhibice odehrávala, se divilo, co se tady děje.

„Jedná se o myšlenku, že se blížíme k nějakému nezdárnému konci a ten nezdárný konec je ten, že v roce 2050 podle studií, o které se opírám, bude v oceánu více plastů, než je momentálně ryb,“ říká Tomáš Rachůnek.

„Pro lidskou mysl je velmi náročné si to představit, proto se snažím uchopit to tak, aby člověk rozuměl měřítku Jsem tedy vypravěč a zprostředkovávám to skrze produkt, což je to lehátko, na němž si každý můžeme sebe představit jako na naší vysněné dovolené u oceánu, ale ta vysněná dovolená je už plná plastu. Performerka za mnou leží osvícená světly, která jsou mimochodem velmi specifická. Má to vytvářet dystopii, protože budoucnost není ryze černobílá, ale zároveň není podle těch studií úplně barevná, proto jsem zvolil světla, která vytváří monochromatický žlutý odstín,“ popisuje Rachůnek svou instalaci.

Během toho, co jsme spolu vedli rozhovor, se kolem ženy na lehátku v moři plastu utvořil menší dav, poslouchá umělec, co si lidé o jeho výstavě říkají?

„Poslouchám, je to zajímavé. Člověk vždycky získává nějakou zpětnou vazbu na své dílo a samozřejmě ta instalace je vlastně i nějakým dialogem. Ať už tím vnitřním, nebo vnějším mezi námi,“ říká.

Setkává se Rachůnek někdy i s negativními reakcemi v tom smyslu, že zbytečně pobuřuje společnost, že vytváří alarmující situaci?

„Zrovna tahle to vzbuzovala,“ usmívá se, „kdy performerka tady ležela už půl hodiny a řešilo se, že jí je zima a že jsem sobec, když ji tam nechávám a že takhle bychom neměli přemýšlet. A přitom tohle jsou emoce, které má instalace vzbuzovat a lidé si tam mají představit sami sebe,“ upřesňuje.

Nikol Moravcová: Manžel mi zakázal sahat na nože, ale mám sexuální ruce

Nikol Moravcová

Je pravda, že problematika klimatu je pro jedince strašně obtížná věc k uchopení, je to tak komplexní problém, že to kolikrát radši ani neřešíme. Co tedy dělá za konkrétní kroky Tomáš Rachůnek ve svém mikrosvětě?

„Nadávám lidem v obchodech, proč si zabalují banány do mikrotenových sáčků,“ směje je. „Ale ne, samozřejmě se snažím svoji produkci plastů eliminovat, používám produkty přesně jako jeden z těch, který se tady dneska představuje, tedy bez plastů. Musíme začít u sebe a začněme třeba u těch mikrotenových sáčků. Ale pochopitelně to není jen na nás na Češích a na Evropě, my jsme v rámci 400 milionů tun světové produkce odpadu jen malá část, ale je důležité hlásit nějakou osvětu a pojďme nad tím přemýšlet,“ vyzývá.

A kdo by tomu měl dát nějaký rámec? Aktivisté, nebo politici?

„Myslím si, že určitě politici. U aktivistů ten cyklus někde začne, pak se o tom vzniká nějaká diskuze, ale nejdůležitější je nenakazovat to těm lidem, ale lidé to musí pochopit a musí začít každý sám u sebe. Ale plošné zakázání mikrotenových sáčků by mně osobně vyhovovalo,“ dodává závěrem.

Fotogalerie 7 fotografií