Oficiální část v Rudolfinu skončila podle plánu. Neoficiální? Ta teprve začala. Jak dopředu prorokoval Oldřich Kaiser: „Dneska se bude tancovat do rána!“ A měl recht. Hudba v hlavách, kamarádi kolem sebe a plán jasný – pokračovat v baru, kam Bartoška chodil nejradši. Public Interest. Ne náhodou se mu říká „veřejný zájem“.

Na schodech před Rudolfinem vznikla noční krizová buňka. V jejím čele Ivan Trojan, který se ujal role generála večera. V jedné ruce cigáro, v druhé sklenka, a v hlavě plán, jak dostat partu nerozlučných do cíle. „Máme jeden taxík, nás je deset. Matematika mluví jasně, mladí jedou, staří jdou pěšky!“

A tak se i stalo. Do auta byli narváni nejmladší členové ansámblu, zatímco bardové, kteří s Bartoškou protancovali nejednu noc, si to odšlapali postaru. „Na to serem, jdeme pešky,“ utrousil navigátor večera Trojan.

Logistický horor kulminoval, když se někdo pokusil nacpat do taxíku i někoho navíc. „Hele, vemte ještě Kristinu!“ zakřičel někdo zezadu a myslel tím manželku Macháčka, Kristinu Dufkovou. „Zkus to na střechu,“ padla věta a bylo jasno.

A tak se šlo pěšky. V černých oblecích, v polobotkách a s úsměvem. Někdo s vínem, někdo s cigaretou, všichni ale s chutí pokračovat. Mladší ročníky se mezitím naskládaly do přistaveného vozu a zmizely v noci.

Ještě předtím ale jedna dojemnější scéna. Trojan s přáteli pomáhá ze schodů Bolkovi Polívkovi. Nešlo o nic dramatického, ale přesně ten moment, kdy vidíte starou partu držet při sobě. Následuje pár dlouhých objetí, výměna vtípků, někdo zavzpomíná na Karlovy Vary, někdo jiný si postěžuje na boty.

Večer za Jiřího Bartošku tak nebyl jen důstojným rozloučením, ale i malým velkým manifestem přátelství, stylu a nadhledu. Protože tahle parta má všechno, včetně vlastního režiséra přes noční přesuny.

Fotogalerie 31 fotografií