Na první pohled by se mohlo zdát, že chirurg Tomáš Šebek jako by mezi všechny ty účastníky Bachelora a Love Islandu a amatérské kuchaře z Hell’s Kitchen nepatřil, ale ještěže tam byl. Během tiskové konference se jednomu z návštěvníků udělalo nevolno, omdlel a zdálo se, že si při pádu poranil ruku.
„Pán je v pořádku v péči záchranářů, takže všechno dobré,“ usmíval se Šebek. Chirurg je znám svými misemi u Lékařů bez hranic v nejsmutnějších a často nejnebezpečnějších koncích světa. Je něco, na co rozhodně nezapomene a považuje to za svou nejtěžší misi?
„Afghánistán, protože to byla konfrontace přímo na frontové linii s tím nejsurovějším, co válka produkuje, a to jsou zraněné nebo mrtvé děti. Za mě je to jeden z důvodů, proč na mise vyjíždím. Mimochodem podtituly mých knih jsou, že děti do války nepatří. A protože tady bylo neštěstí tak masivní, tak pro mě to byla nejtěžší mise,“ popisuje.
To nám nedá se Tomáše Šebka nezeptat, zda válečná chirurgie je v oboru to nejtěžší, s čím se lidé mohou potkat.
„Já bych to nazval válečná chirurgie v rukou úrazového chirurga a myslím si, že pro nás, kteří tuhle péči poskytujeme, a pro svědectví, která z misí přinášíme jako Lékaři bez hranic, je nejpodstatnější to, jak můžeme pomoci. Připomenu, že Česká republika je jedenáctá nejmírovější země na světě, proto i připomínáme, co se děje kolem nás, a že bychom o to měli mít zájem a měli bychom se angažovat,“ myslí si.
Šebek jako součást Lékařů bez hranic byl dle svých slov dříve konfrontován s jistou kritikou organizace, zejména během migrační krize, kdy její lodě ve Středozemním moři, zejména v oblasti mezi Libyí, Maltou a Itálií, zachraňovaly migranty a uprchlíky z přeplněných a nebezpečných plavidel.
„Byl jsem dokonce s tímto tématem opakovaně konfrontovaný. Jako dítě nemáte šanci ovlivnit, kde se na světě narodíte. Připadá mi minimálně surové, aspoň vůči těm dětem, že někdo je označí za migranty v situaci, kdy jdou za bezpečím, za základními lidskými potřebami, za možná vodou a jídlem. Tak tohle jsem se snažil i já za Lékaře bez hranic vysvětlit, a snad úspěšně,“ popisuje. „Pokud se narodíte v Jižním Súdánu, nemáte moc na výběr. A to není vaše chyba, to se prostě děje. Někdo neměl tohle štěstí, že se narodil v bezpečné zemi, a abychom se vzájemně označovali za migranty a dělali si kvůli tomu ústrky, mi připadá tak, že – minimálně slušně řečeno – nerozumíme tématu. My jsme podle mě v Česku na tohle téma hodně s lidmi komunikovali, ale úbytek dárců jsme jako organizace nezaznamenali. Byl to ale celosvětový problém a snad jsme to jako organizace vysvětlili, že není otázka volby, jestli budete migrant,“ dodává.
Jedna z knih Tomáše Šebka, Objektivní nález, se vrací do jeho velmi náročného dětství, které následně formovalo i jeho složitý rodinný život. Doznává se k opakovaným nevěrám, fyzickému trestání dětí, k mentální agresi a obecně věcem, co z něj nedělaly dobrého otce a ani manžela. Skončilo to tak, že měl zcela naplánovanou sebevraždu.
Myslí si dnes zpětně, že měl situaci řešit dříve, i když tehdy se o návštěvách odborníků a terapeutů nemluvilo tolik jako dnes?
„Rozhodně si myslím, že jsem měl začít dříve než ve 42 letech. Moje knížka není terapie, to už je spíš produkt zamyšlení se nad vlastním životem. A já jsem měl mimo jiné možnost v jednom z dokumentů TV Nova se nad tím společně s ostatními z různých stran pozastavit, i to je určitý proces. Kdybych mohl něco radit svému mladšímu já, tak abych s tím začal mnohem dříve,“ říká.
Jaké by si dnes sám určil příznaky a možná je vypíchl coby vějičku jiným, kteří se začínají do podobného stavu propadat? „Pokud ubližují svým nejbližším, a ještě ke všemu vědomě, to je ten moment, kdy by si to měli uvědomit, respektive to už je pozdě. Ale pozor, já v knížce říkám, že nikdy není pozdě, že člověk může být s prominutím trošku kretén, ale dá se s tím něco dělat. Můžete na tom pracovat a nemusíte skončit se stejným účtem, jako jste začali,“ dodává.
Co by Tomáš Šebek přál sobě i lidem do nového roku, jak se mu momentálně daří a na čem teď pracuje? Více v rozhovoru.
Fotogalerie |
14
27
12
6
34
4
