Jak jste se vlastně se Simonou Monyovou poznal a kdy vám došlo, že z toho není jen kontakt mezi dvěma lidmi od knih, ale opravdové přátelství?

V devadesátkách jsem začal v brněnském klubu Šelepka moderovat pořad Dámský klub aneb Rozverná talk show zpívajícího novináře Richarda Sachera, kam jsem si jednou měsíčně zval slavné i začínající zpěváky, herce, moderátory, spisovatele a podobně. Jednou mi tam Miloslav Bernátek, majitel klubu a spoluautor pořadu, přivedl Simonu Monyovou, o jejíž existenci jsem do té doby neměl ani tušení. Měl jsem tam asi deset dalších hostů, mezi nimi i slavné tváře, a nevěděl jsem, komu se věnovat dřív.

Když jsem zrovna nebyl na pódiu, točil jsem rozhovory do televize. A Bernátek za mnou každou chvíli lítal a připomínal mi Simonu, jako kdyby to byla Lady Gaga, která musí za pět minut odejít. Úplně mi ji tím zprotivil. Takže jsme se hned při seznámení krapet pohádali. To se ale brzy vyjasnilo. Simona byla v pohodě, jen Berny si hrál na urputného gentlemana a neustále mě na ni upozorňoval, až jsem ze stresu vybouchnul. Že si se Simonou máme co říct, jsem pochopil při našem druhém setkání, které už nebylo zdaleka tak vyhrocené.

Co měla Simona v sobě tak silného, že vás to k ní tak připoutalo?

Oba jsme se narodili na konci znamení Ryb. Simona 17. března, já 20. března. Už jen proto jsme měli hodně společného. Navíc jsme oba z Brna. A to je diagnóza!

Případ se stal v roce 2011. Proč podle vás pořád tak magneticky přitahuje lidi, média i filmaře?

Nechci, aby to vyznělo sebestředně, ale hodně jsem tomu pomohl já. Druhý den po tragédii mi volal novinář ze serveru Novinky.cz a zeptal se mě, jestli to nebyla „ta, jak mi křtila knihu v Celebrity Café“. No a já mu poskytl asi tak desetkrát víc informací a také fotek, než původně předpokládal. Během asi dvou hodin vyšel na Seznamu obsáhlý článek, který visel na úvodní straně nejméně 24 hodin a který četlo více než 2,5 milionu lidí. Záhy mi začal volat jeden novinář za druhým, před barák přijely televizní štáby, večer to bylo snad ve všech zprávách a druhý den na titulních stránkách novin. V dalších dnech a týdnech vyplouvaly na povrch další skutečnosti, i já si vzpomněl na řadu dosud nevyřčených okolností, promluvili i jiní přátelé a rodina. Postupně se z toho stala kauza. Ze spisovatelky, na kterou většina novinářů během jejího života kašlala, se stala mediální ikona. Začali se toho chytat i filmaři, protože se jednalo o oběť domácího násilí, a to je dnes hodně populární téma.

Simona Monyová byla zavražděna svým manželem.

Nemáte někdy pocit, že se ze Simony postupně stává symbol domácího násilí, ale mizí skutečná žena, kterou jste znal?

Ano, to mám. A trochu se bojím toho, že se v jejím životě najednou všichni dokonale vyznají a orientují. I ti, co Simonu nikdy nespatřili na vlastní oči. Je to oběť a basta!

Jak moc vás bolí, když se její příběh znovu otevírá?

Řeknu to takhle. Simona je mrtvá a už ji nevzkřísí ani umělá inteligence. Ale její umělecký odkaz žije dál. A to je podstatné. I díky seriálu Monyová se o Simoně dozví mladá generace a začne číst její knihy. A jestli mě uvnitř něco bolí, to je druhotné.

Viděl jste první díl seriálu Monyová? A co to s vámi udělalo?

Neviděl a ani se na něj dívat nebudu. Nevěřím tomu, že seriál zachycuje Simonin život přesně takový, jaký byl doopravdy. Možná je to hodnotné dílo, ale podle mě bude záměrně zkreslené, alespoň v určitých ohledech. Navíc si nechci kazit náladu po tom všem, čím jsem si musel po její smrti projít. Vzpomínku na ni mám zahalenou černým mrakem falešných obvinění ze strany některých médií a jejích nejbližších a také tím, že mě tvůrci seriálu nepozvali na předpremiéru. Přeji jim, ať si ten do osvěty zahalený byznys dokonale užijí a ať je každý, kdo Simonu osobně neznal, pochvalně plácá po ramenou.

Co říkáte na Terezu Ramba jako Simonu?

Na mě Tereza Ramba působí energeticky úplně jinak než Simona. Ale neznám ji osobně, ani po tom netoužím. Důležité je, že každý správný herec se umí dokonale vcítit do své role. Na první dobrou mi ty dvě k sobě nesedí, ale výsledek může být zcela opačný. Jak moc dokonale se Tereza převtělila v Simonu, to by měla především posoudit její matka. Ta se v ní podle mě vyznala nejvíc. A svoje by k tomu jistě řekl i Boris Ingr. Ať se nám to líbí, nebo ne, on ji znal velmi dobře. A co se mezi nimi skutečně dělo, to on ví lépe než kdokoliv jiný.

Jak by se podle vás na Terezu Ramba v hlavní roli dívala sama Simona?

Na to nedokážu objektivně odpovědět. Vím jen to, že když Simoně nějaká žena neseděla, uměla to jednoznačně dát najevo. Některé ženy pohybující se v mém okolí doslova nesnášela.

Kdybyste měl tvůrcům říct jednu větu bez obalu, co vám na jejich přístupu nejvíc vadí?

Mrzí mě, že mě nepozvali na premiéru. Nešlo mi o to být na pódiu, stačilo by mi místo v poslední řadě. Je úplně jedno, kdo mě má rád a kdo ne. Simona mě ráda měla. A pokud někdo rozjíždí byznys s jejím jménem, měl by to respektovat. A pro rodinu to platí také. Nejsem si vědom toho, že by Simona vybírala svým synům partnerky a spolupracovníky a určovala, s kým se budou stýkat a s kým ne.

Simona Monyová a Richard Sacher při autorském čtení. Právě Sacher po její smrti zveřejnil esemesky, ve kterých popisovala domácí násilí.

Vadí vám víc samotný seriál, nebo pocit, že vás ze Simonina příběhu úplně odstřihli?

Ani jedno. Mně vadí, že na premiéře byl kdekdo, kdo ji vůbec neznal, ale pro mě tam nebylo místo ani na schodech. Když Simona žila, pomáhal jsem jí s propagací její tvorby a vlastně i její osoby. A pokračoval jsem v tom i ve chvíli, kdy už nežila. Myslím, že jsem pro to udělal maximum. To, že se tvůrci seriálu ve spolupráci s rodinou Simony Monyové dohodli na tom, že mě budou zcela ignorovat, je nefér. Především vůči Simoně. Znovu opakuji, že ona mě měla ráda, a oni jdou vědomě proti tomu. Kdyby žila, nedopustila by, aby mi kdokoliv takhle ubližoval.

Tvrdíte, že vás tvůrkyně kontaktovaly a tahaly z vás informace. Co přesně jste jim tehdy řekl?

Je to už několik let. Řekly, že četly moji knihu, ale chtěly vědět víc. Řekl jsem jim jen pár dalších informací, ale nic důvěrného. Jsou jisté věci, které nikdy nikomu neřeknu. Mně nevadí, že mě vynechaly z příběhu. Mě uráží, že mě odstřihly úplně. Jsem si jistý, že by jim za to Simona nepoděkovala. Nebyla typem člověka, který by kvůli kariéře zapřel svoje přátele. Proč by mi jinak nabízela, že budu jediný český spisovatel, kterému bude vydávat knihy ve svém nakladatelství?

Kdy vám došlo, že s vámi ve veřejné prezentaci seriálu nikdo nepočítá?

Před několika měsíci jsem na večírku potkal kamarádku, která na mě vyhrkla následující informaci: Byla jsem na natáčení seriálu Monyová a je mi z toho na blití. Podle mě je to od nich strašná sviňárna. Ukradli ti téma a úplně tě z toho vynechali! To řekla ona, já si o tom myslím svoje. Připadám si podobně jako trojnásobný slavík Dalibor Janda, kterého v posledních letech nezvou na galavečery spojené s vyhlášením aktuálních Českých slavíků. Vstupenku dostane kdejaký influencer nebo kamarád pořadatelů, ale jeden z mála dosud žijících vítězů ankety na ni „nemá právo“. Věděl jsem, že se seriál připravuje, ale vůbec jsem netušil, co všechno v něm bude a co nebude. A nevím to ani teď, zatím v televizi dávali jen první díl.

Richard Sacher a Simona Monyová na křtu knihy v Brně. Spisovatelka tehdy patřila mezi nejčtenější české autorky, přesto ji média dlouho přehlížela.

Nebyla pro vás nepozvánka na premiéru hlavně signál, že v oficiální verzi Simonina života už nemáte místo?

Rodina rozhodla, rodina je zákon. Kdybychom se Simonou neměli tak pěkný vztah, asi bych teď v rámci sebeobrany řekl, že lituji toho, že jsem Simonu Monyovou vůbec poznal.

Máte pocit, že by seriál bez vašich vzpomínek, knihy a tehdejší mediální role vypadal jinak?

Moje vzpomínky v něm asi roli nehrály, spíš ty mnou zveřejněné esemesky od Simony ovlivnily mnohé. Ale jsem si jistý, že jsem podstatnou měrou přispěl k tomu, že se o Simonu po její smrti začalo zajímat asi tak pětsetkrát víc lidí než během jejího života. Čtenářek měla hodně, ale drtivá většina novinářů a také veřejnosti ani nevěděla, jak Simona Monyová vypadá a že vůbec existuje. A kdyby byla před smrtí tak slavná, jak teď někdo tvrdí, nevolali by novináři mně jako prvnímu. On by mi totiž nevolal vůbec nikdo.

Rodina dala projektu zelenou. Vy jste byl jeden z lidí, kterým se Simona svěřovala. Kdo má podle vás větší právo mluvit do jejího příběhu?

Samozřejmě že rodina. Je na to zákon. Spíš jde o to, kdo z rodiny Simonu opravdu dobře znal a kdo už méně. I vzhledem k věku, kolik komu bylo, když zemřela.

Když se dnes díváte zpátky na její manželství s Borisem Ingrem, vidíte něco, co vám tehdy uniklo?

Přede mnou se k ní vždy choval normálně. Nikdy jsem nebyl svědkem toho, že by na ni řval, urážel ji, nebo dokonce na ni vztáhl ruku. Tohle všechno vím jen z esemesek z posledních několika měsíců. Sice jsem měl trochu pocit, že na mě Boris lehce žárlí, když jsme byli spolu všichni tři. Ale na druhou stranu jsem se snažil chovat tak, aby k tomu neměl sebemenší důvod.

Je něco, co si dodnes vyčítáte? Že jste měl něco poznat dřív, udělat tvrději, někomu zavolat?

Nevyčítám si vůbec nic. Za všechno je plně odpovědná její rodina. Já jsem pouze čelil křivým nařčením a měl jsem s tím spoustu nemalých problémů. Například kvůli vylhanému článku, že mi hrozí tři roky natvrdo za to, jelikož jsem kryl znásilnění Simony Monyové, mě několik let nechtěli nikde zaměstnat. Bylo to peklo, o kterém nikdo nemá ani ponětí.

Vaše kniha Simona Monyová: Život a smrt z vás pro část lidí udělala černou ovci. Chápete dnes, proč to tak někdo mohl vnímat?

Chápu, protože Simonina rodina tu knihu veřejně označila za pokus přiživit se na neštěstí veřejně známé osobnosti. Kdo ji četl, určitě tohle nemůže tvrdit. Naopak. Moje kniha popisuje náš letitý vztah a také okolnosti Simonina úmrtí. Publikace je důstojná a je propagací Simony a jejího díla. Můj vydavatel byl velice vážený člověk a lidé v jeho týmu taktéž, on by nikdy nevydal nějakou slátaninu. Spíše mě udivilo, že čtrnáct dní přede mnou napsala knihu o Simoně jakási slečna, která Simonu skoro vůbec neznala. A neskutečně mě uráží, když mě s touto osobou někdo hází do stejného pytle.

Psal jste tu knihu víc kvůli Simoně, kvůli pravdě, nebo kvůli sobě, abyste to celé unesl?

Psal jsem ji ze všech tří důvodů. Vysvětlil jsem v ní i některá křivá nařčení, proti kterým jsem se neměl možnost jiným způsobem bránit. Ta publikace adorovala Simonu Monyovou a podpořila současný prodej jejích knih.

Máte pocit, že vám Simonina rodina nikdy neodpustila, že jste promluvil nahlas?

Nevím, já od Simonina pohřbu nikoho ze Simoniny rodiny neviděl ani neslyšel. Nejmladšímu synovi bylo šest, když se to stalo. Myslím, že ten doteď možná ani netuší, že vůbec existuji. Simoniny starší syny jsem osobně neznal, maximálně jsme se jen někde letmo pozdravili. Jediný, s kým jsem občas komunikoval, byla Simonina maminka. Posílal jsem jí i svoje knihy, jelikož z toho údajně měla radost. Aby ne, když v nich figurovala její milovaná dcera. No a nejvíc jsem znal Borise, ale ten má už patnáct let krapet jiné starosti než řešit to, aby se moje jméno náhodou neobjevilo v seriálu. Takže vlastně ani nevím, komu z rodiny až tak lezu na nervy a proč. Já osobně bych se rodiny Simony Monyové rád zeptal, jestli se jí náhodou nepříčí honoráře za prodej jejích knih. Musí to být strašné každý měsíc počítat peníze, které jim vydělává zavražděná členka jejich rodiny.

Kdyby dnes Simona seděla vedle nás, co by vám podle vás řekla k tomu, jak se její příběh znovu vypráví?

Simona byla sice na pohled éterická bytost, ale na druhou stranu uměla věci nazvat pravým jménem. Seriál připomínkovala její rodina, takže podle zákona je vše v pořádku, i kdyby nebylo. Pokud by teď Simona seděla vedle nás, určitě by byla ráda, že žije a že nemusí seshora koukat na to, co teď kdo předvádí, když se k tomu nemůže osobně vyjádřit. Co se týče mě, já neprovedl nic, za co bych se musel vyloženě stydět. Možná bych jen podotkl, že jsem byl stejně v šoku jako všichni ostatní, a to mi určitě na psychice nepřidalo. Kdybych nezveřejnil ty esemesky o domácím násilí, nebyl by teď nejspíš ani seriál o domácím násilí. Otázka je, co by bylo teď, kdybych tehdy odpověděl novinářům, že to nebyla „ta, co mi křtila knihu v Celebrity Café“.

A co byste Simoně po těch letech nejvíc potřeboval říct vy?

Kdybych jenom trochu tušil, co se stane, zabránil bych tomu. Jenomže to netušil nikdo. Rád bych jí vzkázal tam nahoru, že mi dost chybí a že jsme toho mohli společně hodně dokázat. A třeba by na křty našich knížek občas dorazil i nějaký novinář, nebo dokonce rovnou dva naráz.

Premiéra Monyové: Silný příběh o domácím násilí. Kdo dorazil do Lucerny na očekávanou sérii?

premiéra

Fotogalerie 22 fotografií