Pane Margito, nedávno jste se vrátil z pracovní cesty v Římě. Jak jste si užil pobyt v Itálii?
Krásně. Byla nádherná práce, úžasný režisér, sólisté, kolegové. Sedm týdnů uběhlo strašně rychle, což znamená, že jsme se měli dobře. A hlavně mě překvapilo, jak Italové přijali muziku Leoše Janáčka, takže to byl krásný pobyt. Musím se ale k jedné věci statečně přiznat. Trochu jsem pochopil mentalitu všech Italů, i když jsem tam byl v podstatě jako turista, ale tolik turistů jsem v životě nezažil. Vydat se do centra v Římě je hlavně nebezpečné, protože znám několik lidí, kteří na ulici přišli o všechno. O peníze, pas, občanský průkaz a řidičák.
Jak se vám líbí italská mentalita?
Líbí se mi. Mají úžasné jídlo. Do jakéhokoliv baru se dostanete, mají tam fantastické jídlo a kafe. A ta jejich mentalita. My v podstatě dostáváme záchvat smíchu, když je vidíme řídit a zastaví na křižovatce, otevřou okna a nadávají. To je opravdu jako z italských filmů, takže se člověk směje. Celé to město je v podstatě veliké muzeum, ale žít bych tam nechtěl. Já miluji Prahu a vždycky jsem se rád vracel do Prahy.
V Itálii vás navštívily vaše krásné neteře, které jste vzal na luxusní nákupy. Co jste si pořídili?
Víte, že to nebyly luxusní nákupy? To jen tak vypadalo, protože jsme se fotili v krásném obchodním domě akorát na schodech, kde za námi byl už nevím, který butik...
Gucci...
Gucci, no prosím! Ale nenakupovali jsme tam. Holky si koupily krásné věci a byla spousta známých, kteří mě navštívili a přijeli na premiéru, takže to bylo moc příjemné. A hlavně to uteklo, takže to znamená, že jsme se měli dobře.
A vy jste si také něco koupil na památku?
Koupil jsem si sako a všichni v divadle mi říkali, že veliká móda jsou lněné věci, takže jsem si koupil dvě lněné košile.
Štefan Margita a jeho krásné neteře v centru Říma
Dnes se nacházíme na křtu audioknihy. Jsem ráda, že se smějete. Kdo vám dělá doprovod?
Doprovod mi dělá moje agentka Martina Straková, která mě léta zastupuje v České republice a slíbila, že pojede se mnou, takže jsem rád, že je tady, že jsem tady nemusel být sám.
Cítíte s odstupem času, že to nejsmutnější období máte za sebou a jste rozhodnutý žít dál?
Jiná možnost není. Ano, cítím to. Není dne, kdy bych si na Hanku nevzpomněl. Přiznávám se, že o tom nerad mluvím, protože to, co cítím, už nelze vyjadřovat. Myslím si, že lidé už byli občas naštvaní, že pořád mluvím o Hance, takže teď budou koncerty. Bude i velký vzpomínkový koncert na Hanku, se kterým nemám nic společného. Ani tam nebudu zpívat, ale určitě budu sedět v hledišti a budu jim držet palce.
Co vám poslední dobou dělá největší radost?
Práce. To mi hodně pomáhá, protože v té chvíli na chvíli zapomenete, když pracujete, musíte se soustředit na režii, zpívání, na dirigenta... Samozřejmě přiznávám, že pak přijedete domů a vzpomenete si na věci, jak se procházíte po Římě, kde jsme několikrát byli s Hankou, ale ten život běží dál. Nejsem sám, komu se to stalo. Je jeden veliký, ale strašně důležitý rozdíl, že ona byla boží a strašně známý člověk, takže stejně jako vy, všichni se ptají na Hanku. A mně přijde nevychované, abych vám teď řekl: Já vám na to odpovídat nebudu. Budu, protože tohle je život, ale chápu lidi, kteří tohle zažili a prostě není to lehká věc, protože jak se říká: Nejhůř je těm, kteří zůstávají.
Štefan Margita na koncertu věnovaném Haně Zagorové
Říká se, že v nejtěžších chvílích se poznávají praví přátelé. Je to i váš případ, že jste zjistil, na koho se dá skutečně spolehnout?
Ano, zjistil. Víte, kolik lidí odstoupilo? Kolik lidí mě nechalo ve štychu v té nejhorší chvíli? To dodnes nepochopíte, proč. Nebo spousta lidí se najednou vyjadřovala k Hance, přitom nic s Hankou společného neměli. Ale já jsem to nechával, protože co s tím? Každý, když to tak cítí, ať to tak udělá. Vyšla spousta nepravdivých věcí o Hance, stejně jako o mně, ale neřešil jsem to, protože jsem zažíval a stále zažívám období, které pro žádného člověka lehké není. Já vím, co za těch nádherných třicet let jsem s Hankou zažil, a s nikým bych to neměnil.
Pojďme se podívat do budoucna. Jaké jsou vaše plány na léto?
Pojedu do Malagy, kde máme náš byteček. Říkám, že máme náš byteček. A je to náš byteček, kam se Hanka vždy strašně těšila. V září začínám zkoušet v Národním divadle novou produkci, pak jedu zase do Ameriky, takže je hodně práce. Natočil jsem novou desku pro Supraphon. Vychází v říjnu, budou to lidovky, jsem vděčný za každou práci. A vlastně chci i vám poděkovat, protože vím, že jste vždy psali o nás dvou slušně. A když něco bylo, nejdříve jste mi zavolali a zeptali se. Těchto věcí si nesmírně vážím a já tyhle věci nezapomínám, takže za to vám děkuji.
Hana Zagorová a Štefan Margita se na jih pravidelně vraceli.
Za celou redakci vám také děkujeme. Nedávno jste se nechal slyšet, že vám váš bratr Peter volal s tím, že by všechno v Košicích prodal a přestěhoval se za vámi společně s neteřemi. Jste pro, aby váš bratr tento veliký životní krok udělal?
Já bych to bral, neteře okamžitě. Samozřejmě tam jsou i minusy, protože brácha má úžasnou práci v Košicích. Příští týden budou v Praze, takže určitě o tom budeme mluvit. Není to lehké, protože brácha je o tři roky starší než já a nechat všechno v Košicích, kde prožil celý život, není jednoduchá věc. Ale možná se domluvíme. Možná by bylo lepší, kdyby si tam všechno v Košicích nechali, ale lítali více do Prahy, takže budeme více spolu.
Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Sblížilo vás Haniččino úmrtí s vaším bratrem o něco více?
To ne. Hanka milovala moji rodinu, protože stále říkala, že tohle nikdy v životě nezažila. S bráchou, tátou a mámou jsme vždy báječně vycházeli. Nikdy jsme neměli, že bychom se hádali, takže sblížilo nás možná to, že oni Hanku milovali. Ještě než jsem letěl do Říma, byl jsem v Košicích na Velikonoce. A když jsem mluvil o Hance, tak ne, že jim je to nepříjemné, ale bylo vidět, že se jich to strašně dotýká. A hlavně oba bráchové jsou z toho strašně nešťastní a o mě se strašně bojí.
Hana Zagorová a Štefan Margita byli nerozlučná dvojka.
A ještě vám prozradím, že jsem mluvil s Monikou Absolonovou a Monika mi řekla, že se občas s Hankou potkaly a dlouhé hodiny si povídaly. Pamatuji si, že jednou odjela Hanka v pět a já jsem jí volal asi v jedenáct a řekl jsem jí: A domů nejdeš? A ona řekla: Jojo, už budeme končit. No, tak si povídaly dál asi do dvou a včera mi Monika řekla krásnou věc, že Hanka říkala, že se vždy strašně o mě bojí, protože kdyby se mně něco stalo, neumí si představit žít beze mě. A já jsem šťastný, že jsem do poslední chvíle byl u ní, že jsem ji držel za ruku. A tím pádem děkuji za všechno, co pro mě udělala a co ještě určitě pro mě udělá.
Fotogalerie |
