Jeho život přitom připomínal příběh, který by vydal na film. Narodil se 31. března 1966 v Praze a před kamerou stál už jako dítě. Postupně se z něj stal výrazný talent své generace. Diváci si ho zamilovali už v mládí a velkou popularitu mu přinesly role ve filmu Bony a klid nebo v pohádce O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Už tehdy bylo zřejmé, že má před sebou mimořádnou kariéru.
Do jeho života ale vstoupila i doba, která z mnoha lidí udělala víc než jen přihlížející. Jan Potměšil nepatřil mezi ty, kteří by v revolučním roce 1989 stáli stranou. Podpořil Palachův týden, angažoval se kolem petice Několik vět a během listopadových událostí se aktivně zapojil do občanského odporu. Nezůstalo jen u symbolické podpory. V revolučních dnech fungoval i jako spojka, převážel zprávy a pohyboval se tam, kde bylo potřeba rychle jednat a předávat informace.
Právě jedna z takových cest se mu stala osudnou. Na začátku prosince 1989, když se vracel z cesty spojené s revolučním děním, havarovalo auto, ve kterém jel. Potměšil při nehodě utrpěl devastující poranění páteře a další těžká zranění. Následky byly fatální. Ve třiadvaceti letech, ve chvíli, kdy se mu otevíral herecký život naplno, zůstal upoután na invalidní vozík. Několik měsíců strávil v kómatu a další dlouhé měsíce a roky pak vyplnily nemocnice, rehabilitace a bolestný návrat do reality.
Pro většinu lidí by taková rána znamenala konec všeho, co do té doby budovali. U Jana Potměšila ale začal druhý, možná ještě silnější životní příběh. Musel se znovu učit fungovat, znovu skládat vlastní jistotu a hledat způsob, jak pokračovat v profesi, která je postavená na pohybu, energii a fyzické přítomnosti. Přesto se nevzdal. Nechtěl být jen připomínkou tragédie ze sametové revoluce. Chtěl zůstat hercem. A to se mu povedlo.
Po dlouhém léčení se vrátil k divadlu a postupně se znovu usadil i v hereckém životě. Silně se spojil s divadelním spolkem Kašpar a s Divadlem v Celetné, kde se stal jednou z klíčových osobností. Právě tam ukázal, že jeho talent neoslabila ani tragická zkušenost, ani handicap. Naopak. Jeho herectví časem získalo ještě větší hloubku, soustředění a vnitřní sílu. Z herce velkých nadějí se stal herec velké lidské váhy.
Kolegové i diváci na něm obdivovali jednu důležitou věc. Nikdy se nenechal zredukovat jen na svůj osud. O nehodě mluvil otevřeně, ale nestavěl na ní vlastní obraz. Nepotřeboval soucit. Spíš respekt. A ten si získal tím, jak důsledně pracoval, jak se vracel na jeviště a jak dokázal žít bez hořkosti. „Byl to hodný, milý, skromný kluk, který do každé role přidal něco navíc,“ vzpomínal na Honzu režisér Zdeněk Troška, který ho popsal jako velkého bojovníka, který ani po tragickém úrazu nerezignoval na život a práci. I po letech říkal, že nelituje svého postoje v listopadu 1989 a že by tehdejší rozhodnutí neměnil. Jeho známá slova, že je lepší být na vozíku než žít s komunisty, přesně vystihovala jeho charakter.
Na Janu Potměšilovi bylo silné i to, že v něm vedle umělce zůstával občan. Jeho příběh nebyl jen soukromým dramatem herce, kterého zlomila nehoda. Byl také připomínkou doby, kdy se o svobodu bojovalo konkrétně, osobně a s rizikem. Potměšil za to zaplatil obrovskou cenu, ale nikdy se nestal člověkem, který by svůj život vyprávěl jako křivdu. Spíš jako závazek vydržet. I proto na mnoho lidí působil víc než jen jako herec. Byl pro ně důkazem, že i po strašlivém pádu se dá žít dál důstojně a naplno.
V posledních třech letech ho znovu trápily vážné zdravotní komplikace. Přesto zpráva o jeho smrti zasáhla veřejnost velmi silně. Možná i proto, že Jan Potměšil dlouho působil jako člověk, který už v životě překonal téměř nemožné. Jako někdo, kdo se uměl vracet. Tentokrát už se ale jeho příběh uzavřel. Odešel herec, který měl talent, charisma a velké role. Ale odešel i muž, jehož vlastní život byl nakonec ještě silnější než mnohé postavy, které ztvárnil.
Fotogalerie |
13
21
45
32
24
