Sarah Haváčová vstoupila do Aktivních záloh, výcvik absolvovala ve Vyškově a před třemi týdny složila přísahu. Rozhovor jsme natáčeli před měsícem, do podcastu Záložky šla prakticky rovnou z buzerplacu. „Ještě mi běží náhradní volno,“ směje se a mezi dveřmi dodává, že se ten den stavila i na generálním štábu. „Šla jsem se představit a pobavit o budoucí úloze. Jsem civilním povoláním herečka, tak je fér mít jasno, co a jak komunikovat.“
Impuls přišel na jaře na Ukrajině. Haváčová s humanitární organizací navštívila oblast Sumy a setkala se s vojáky, kteří brání svou zemi. „Měli hrozně staré oči. Ptala jsem se, kde berou sílu. Řekli, že chrání v první řadě své rodiny, svou vlast a svobodu. Po návratu jsem si položila otázku, co můžu dát své zemi já. Rozhodla jsem se sloužit,“ vysvětluje. Nedávno oslavila pětatřicáté narozeniny a mluví o tom, že k téhle větě musela dojít postupně. „Jsem hrdá Češka, miluji svou zemi a v případě nutnosti jsem připravena položit život. Přesně to stojí v přísaze.“
Do Vyškova nastoupila spolu se sestrou, která je o devět let mladší. Původně to vypadalo, že je zapsaná na jiné krajské velitelství, nakonec se podařilo obě dostat do stejného turnusu i do stejné čety.
Petr Konečný a Michael Beran se Sarah Haváčovou ve studiu podcastu Záložky
„Byly jsme v četě jediné dvě ženy a dostaly jsme společný pokoj. Každé ráno jsme se hecovaly písničkou Extreme Ways. Jednou táhla víc ona, jindy já. Slzy i smích. Za ten měsíc jsme si nikdy v životě nebyly blíž,“ říká Sarah a dodává, že se sestrou si z kurzu neodvezly jen výstroj a dovednosti, ale hlavně něco, co se těžko popisuje a co trvá. „Přátelství s vlastní sestrou. Přesně to.“
Silné chvíle přišly i na střelnici. Haváčová nastupuje jako střelec u KVV Praha, pistoli před kurzem nikdy nedržela. „Měla jsem velký respekt. Chtěla jsem nastřílet víc a nejspíš jsem si na sebe naložila moc. Bezpečnost byla top, na tom instruktoři bazírovali. Když jsem poprvé vypálila, ukápla mi slza. Ne ze strachu, spíš z koncentrace a napětí, které se najednou uvolní.“ S puškou Bren strávila většinu dne, zbraň se stala běžnou součástí jejího režimu. „Bren jsme měli prakticky pořád u sebe. Těším se, až dostanu víc do ruky i taktiku a projdu intenzivní střelecký kurz.“
Kurzu podle ní prospívá, když je delší. „Čtyři týdny jsou našlapané a je to velká nálož informací. Delší varianta dává víc času, aby si věci sedly. U zbraní bych si do budoucna přála menší skupiny a víc suchého nácviku, aby se člověk s puškou i pistolí sžil. Ta zbraň je chladný předmět a správné návyky vznikají opakováním,“ popisuje. Přesto mluví o profesionálním přístupu. „Instruktoři byli skvělí a přísní tam, kde to má smysl. Základní pravidlo znělo jednoduše. Neublížit sobě ani nikomu jinému. Tečka.“
Haváčová krátce po přísaze, čerstvě po výcviku ve Vyškově
Emotivní tečku měly i poslední hodiny před odjezdem. „S vedením výcviku jsme měli debatu, chtěli od nás zpětnou vazbu. Vážila jsem si toho. Jedna věc mi ale chyběla. Diskuze o roli vojáka ve společnosti, o etice, o odpovědnosti a cti. Doma jsem si otevřela příručku vojáka a hodnoty jako odpovědnost, odvaha, obětavost, důvěra a čest mě dojímají pokaždé, když je čtu. Bylo by skvělé o tom s nováčky mluvit víc,“ říká.
Na přísahu dorazili i rodiče. Pro rodinu to mělo i velmi osobní rozměr. „Táta prošel Vyškovem před třiačtyřiceti lety. Rodiče se tam tehdy potkali a já díky tomu vlastně existuji. Kdyby nebylo Vyškova a buzerplacu, nejsme my tři sourozenci na světě. Když nás letos přijeli podpořit, táta měl slzy v očích. Byl pyšný,“ líčí Haváčová.
Pozitivní reakce veřejnosti ji překvapily silou i šíří. „Nečekala jsem tak velkou podporu napříč Českem. Píší mi lidé z divadla i úplně cizí, děkují a přejí hodně štěstí. Vážím si toho. Zároveň vím, že přijdou i kritické hlasy. To k tomu patří. Důležité je, že tomu rozumí moje rodina a nejbližší,“ dodává.
Sarah zároveň pokračuje v herectví. „Začala jsem zkoušet Dědictví v režii Davida Prachaře. Hraju Juditu, současná německá hra, černý humor, přesně můj šálek. Chystáme také divadelní adaptaci Svatební cesty do Jiljí s Petrem Lněničkou. Kolegům o Vyškově ráda povím, když se zeptají. Nemám potřebu to cpát každému, ale pokud pro ně můžu být inspirací, jsem ráda,“ říká.
Na závěr má jednoduchý vzkaz: „Armáda České republiky je skvělá zkušenost. Postarají se o vás, naučíte se spoustu nových věcí, poznáte lidi, které byste jinak nikdy nepotkali. Odjedete silnější. A když to zvládly dvě sestry z Moravy, zvládne to každý, kdo o tom poctivě uvažuje.“
Fotogalerie |
15
3
10
15
10
16
