Do stále se množících nostalgických vzpomínek na 90. léta pořádně říznul zpěvák kultovní elektronické kapely Vanessa Samir Hauser. Také v jeho podání jsou devadesátky hlavně vzpomínkami na svobodu. Zatímco však obecným trendem dnes bývá vidět porevoluční dobu v jakémsi mlžném růžovém oparu, Hauser ve své nové memoárové knize Vyvrhel vzpomíná na jejich temnější stránku. Brutálně upřímně líčí dobu plnou volně dostupných drog, pitoreskních orgií a šílených nápadů leckdy ještě šílenějších lidí.
Mezi vzpomínkami na obskurní figurky převážně pražské klubové scény lze najít i občas šokující historky o dnes známých postavách tuzemské kultury, politiky i sportu. V Hauserově drogami poznamenané mysli uvízly mnohé celebrity. Například olympijský vítěz v kanoistice Lukáš Pollert, zpěvák Daniel Landa, režisér Milan Šteindler, nebo pozdější vlivní zákulisní hráči politické scény Roman Janoušek s Markem Prchalem. Většina jmenovaných z Hauserových memoárů určitě nebude mít radost.
Lukáš Pollert: Prvotřídní smažka na hajzlu
Lukáš Pollert: „Olympijský hrdina s lajnou pika? Devadesátky byly zkrátka zvláštní éra… Pollert by radši zapomněl.
Pro většinu Čechů je Lukáš Pollert symbolem úspěchu a národní hrdosti. Olympijský vítěz v kanoistice, který přinesl domů medaile, byl pro mnohé sportovní ikonou devadesátek. Jenže podle Hausera měla tahle ikona i svou temnější stránku. „Pamatuju si, jak jsem se na začátku devadesátek potkával na hajzlu nad lajnama pika s kanoistou Pollertem,“ píše Hauser bez příkras. „Byla to prvotřídní smažka. Jak to tehdy řešili s testama na doping, mi zůstává záhadou.“ Pollert, kterého si dnes mnozí pamatují jako sportovního hrdinu, tu působí spíš jako další postava z bláznivé pohádky devadesátek, kdy všechno bylo možné a nikdo se moc neptal.
Pollertovy „návštěvy na toaletách“ v doprovodu pervitinu působí v kontrastu s jeho kariérou jako rána mezi oči. Hauserovu ironii a až sarkastický tón je těžké přehlédnout. Zdá se, že podle něj byla devadesátková scéna plná paradoxů a Pollertův příběh je jen jedním z mnoha.
Daniel Landa: Náš národní fašoun
A pak je tu Daniel Landa – zpěvák, skladatel a „národní skinhead“, jak ho Hauser nazývá. Landa se stal v devadesátkách ikonou s kontroverzní minulostí, a i když se později přeorientoval na „české vlastenectví“, Hauser nám připomíná, že jeho cesta za tímto obrozením byla pořádně trnitá. „Je rok 1989, sedím v kavárně Slávia a oknem sleduju, jak náš národní skinhead mlátí punkáče Hejduka. Hejduk padne na zem, skinhead zahajluje a v klidu odchází,“ píše Hauser a v těchto slovech se mísí kritika s pohrdáním.
Daniel Landa a Orlík: „Landa jako národní skinhead? Devadesátky ho možná přeformátovaly, ale Hauser připomíná, že temné stíny zůstávají.
Podle Hausera se Landa začal od svých neonacistických sklonů distancovat až ve chvíli, kdy si našel německou manželku a rozhodl se setkat s její rodinou. „Náš národní fašoun v jedný chvíli začal tvrdit, že není nácek německýho střihu, ale českej vlastenec,“ píše Hauser ironicky. „To mu došlo, když si našel německou manželku a jel se představit jejím rodičům do říše.“ Jenže místo vřelého přivítání ho podle Hausera čekala ledová sprcha. Němci prý Landovi jasně ukázali, kde je „místo pro hrob člověka nečisté krve“, a Landa se vrátil zpět do Čech jako „zpráskanej pes“ a stal se z něj kališník. Hauser nám tu maluje obraz Landy jako nácka, kterého přerod na „českého vlastence“ přiměl až strach z vlastní minulosti.
Lucie Bílá a Daniel Landa ukazují směrem k lepším zítřkům.
Reřisér Milan: Krtek s obřím pérem
Další osobností, která se v Hauserových vzpomínkách objeví v hodně zvláštním světle, je režisér Milan. Podle Hausera byli se slavným režisérem, kterému budeme říkat Milan v devadesátkách nerozlučnou dvojicí na mejdanech, které rozhodně neměly nudný průběh. „Během orgií mi často sekundoval režisér Milan, kterej se rád převlíkal do gumovýho obleku a vypadal v něm jako krtek,“ píše Hauser. Ale to není všechno – tento „režisérskej krtek“ prý vlastnil obří penis, kterým uměl „točit jako s hůlkou“ a tancovat tance třicátých let. Tohle prý byl ideální „icebreaker“ na začátku jejich orgií.
Hauser vzpomíná na tyto večírky jako na surreální směs drog, smíchu a nevšedních zážitků. A když už se zdálo, že je to na některé účastníky moc, situace ještě eskalovala. Hauser popisuje, jak jedna z dívek pod vlivem pervitinu spadla do skleněného nočního stolku, zatímco další slečna se předávkovala a musela být odvezena do nemocnice. „Jen co jsme vylezli před barák, zpocený a smradlavý, potkali jsme rodinku, která venčila čokla. Viděli Milana a začali se dožadovat společný fotky,“ líčí Hauser absurdní moment. Zatímco Milan přehodil kolabující dívku přes auto a pózoval s rodinkou, Hauser se prý snažil zůstat „nenápadný.“ Celá situace působí jako scéna z černé komedie, a právě takto Hauser devadesátky často popisuje – bizarní, nekonečně chaotické a občas i nebezpečné.
Bolek Polívka jako šílený klaun
Zajímavé je, že Samir Hauser má sám za sebou i kariéru bulvárního novináře, kterou si rozhodně nenechává pro sebe. Pracoval pro jeden z bulvárních časopisů a jeho cílem bylo z celebrit vytáhnout „smetanu“. „V redakci pracovala jedna bába, co chodila do terénu, sbírala drby a ty jsem pak musel zpracovávat,“ vzpomíná Hauser. „Jednou přišla s tím, že viděla Bolka Polívku, jak jde k autu. Zeptal jsem se: ‚A sednul do něj?‘ Bába nejistě: ‚No, možná jo…‘ Já na to: ‚A byl vožralej?‘ Bába: ‚No měl takovej červenej nos.‘“ A tak vznikl článek s titulkem „Šílený klaun řádí po městě.“ V něm líčil Polívku jako opilého klauna, který bloudí městem a chystá se někoho srazit. „Mělo to velkej úspěch,“ dodává Hauser s potutelným úsměvem.
Lucie Bílá pod přísahou
A pak je tu Lucie Bílá, další oběť Hauserovy bulvární kariéry. Hauser popisuje, jak mu v redakci donesli zaručenou zprávu, že manžel Lucie Bílé má poměr s její příbuznou. Hauser okamžitě zavolal a představil se: „Dobrej den, tady Ramon Smetana a chci jenom smetanu. Prej vám zanáší manžílek. Co je na tom pravdy?“ Lucie Bílá zapírala, a tak na ni zatlačil: „Přísaháte na smrt svého dítěte?“ Následoval prý zuřivý telefonát do redakce, kde si zpěvačka stěžovala na muže se „divným jménem“.
Kdo je Samir Hauser?
Hauser vzpomíná na devadesátky, kde slova jako ‚klidný večer‘ neexistovala.
Samir Hauser je zpěvák, který se proslavil jako frontman kapely Vanessa – kultovní elektronické skupiny, která provokuje a šokuje českou scénu od devadesátých let. Hudba Vanessy i Hauserovy texty byly vždy temné, nihilistické a plné sociální kritiky. Hauser se ale nezastavil jen u hudby. Ve své bulvární kariéře se pohyboval v šedé zóně, kde se realita a fikce prolínají tak těsně, že se občas samy rozostří.
Jeho kniha Vyvrhel je doslova časovou kapslí, která nám ukazuje devadesátá léta v celé jejich syrovosti – bez růžových brýlí a bez cenzury.
Fotogalerie |
