Martin Stropnický
Na Národní třídu vedly 17. listopadu i kroky Martina Stropnického. Dodnes si pamatuje, že byl pátek a z paměti nevymaže ani to, čeho byl svědkem. A to přestože přišel až po zásahu na studenty.
„Ten den byl pátek. Hráli jsme tehdy relativně dlouhé představení, trvalo asi do půl jedenácté. Stihl jsem ještě předtím jít s průvodem na Vyšehrad, tam jsme skočili do auta a jeli do divadla, ale hlavami jsme už byli jinde. Atmosféra byla tak vyšponovaná, že se i během představení v šatně poslouchala Svobodná Evropa. Už o pauze v půl deváté bylo jasné, že se odehrává strašný průšvih, malér. Když jsme slyšeli, že došlo ke střetu studentů s policií, sedli jsme ještě s jedním kolegou zase do auta a jeli na Národní třídu, kam jsme dorazili asi ve tři čtvrtě na jedenáct. Ulice byla prázdná, úplně mokrá, jak ji těmi hasičáky umyli, aby tam nebylo nic vidět, aby nezůstaly stopy. Jen tu a tam ležel třeba kus spodního prádla, několik párů bot… Když to vidíte na tom velkém, širokém, mokrém prostranství, je vám jasné, k jakému násilí asi došlo. Hrozný. Bylo to, jako by ty lidi někdo vypařil,“ zavzpomínal ve zmíněné knížce Stropnický.