Naposledy v české rodině v rumunském Banátu, kde byli zlatí mladí nedobrovolnými hosty.
Jejich opovržení prostým životem udřených venkovanů tu nebralo konce stejně, jako posměch a urážky. Že nafoukané juniory zastavil až zásah televizního štábu a pohrůžka ukončení pořadu není zrovna extra útěchou. Místní rodina, která chtěla být i se svým málem namyšleným holkám a klukům dobrou hostitelkou, na své krajany jen tak nezapomene.
Fotogalerie |
Svět je malý; Banát podporujeme s charitou. Včetně tamní „televizní“ rodiny, která měla se zlatou mládeží tu čest. Jen zřídka se tam teď s Čechy někdo pouští do hovoru. Strach z další potupy jim zranil duši; výsměchu zažívají v posledních letech beztak dost. Pro mizerné sociální podmínky. Pro chudou stravu. Pro lásku k přírodě a pochopitelnou touhu aspoň po kousku důstojnosti. I pro víru v Boha.
K hostům jsou přitom neobyčejně štědří. A získají-li si jejich srdce, i nadmíru přátelští. Navzdory bídným podmínkám pro tamní hospodaření, které si v ničem nezadá s technikami běžnými před sto lety. Místní tu postrádají také blízkost svých dětí. Po uzavření dolů přišly celé vesnice o hlavní zdroj obživy a potomci odcházejí do velkých měst nebo do původní vlasti. K nám, do České republiky. Už beztak tristní podmínky navíc prohlubuje neinformovanost a leckdy i netečnost a mizivá podnikavost.
Přesto plynou dny Banáťanů v záviděníhodném souznění s úchvatnou přírodou podstatně pokojněji, než ty naše. Bez dennodenního stresu, bez diktátu byznysu, módy a trendů všeho možného i nemožného. Bez ubíjejících intrik a bez přetvářky. Na rozdíl od zlaté mládeže jsou tady lidé totiž nefalšovaně šťastní. Ne ze solárka, džín „za šestku“ nebo z kabelky z Pařížské. Z těch nejobyčejnějších věcí života. Z každého dne pospolu a ze vzájemné úcty.
