Těžko se lze potom divit parlamentu, že chce raději udělovat vlastní medaile. Proti gustu žádný dišputát.
Kýč ovšem nepohltil jen státní ceremonii. Potkáváme jej skoro všude. Dokonce i v touze po duchovnu. Kvanta lidových, přebarevných kreseb, sladkobolné sošky z plastu nebo fosforeskující růžence nám poblíž kostelů a sakrálních skvostů vnucují prodejci ušanek a ruských bábušek. Není to s námi ale tak zlé. Dobré dílo totiž dokáže ještě pořád posouvat i zatvrzelého ateistu výš ke hvězdám a k hledání hlubšího smyslu života a vesmíru. Smysl pro krásu neumřel. Navzdory odpudivému byznysu.
Také letmý pohled do výloh knižních prodejen a obchodů s muzikou a filmy, které mají na první dobrou zhypnotizovat naši peněženku, nabízí podobnou zkušenost. Noviny a časopisy nevyjímaje. Trh nezná bratra: jaká je poptávka, taková je nabídka.
Fotogalerie |
Zato televizní stanice nabízejí ještě vydatnější krmi. Přehřátý ovladač nestíhá přepínat mezi hudebními soutěžemi, kulinářskými show, z nichž už na dálku rozbolí žlučník, kriminálkami od Plzně po las Vegas a nesčetnými i vzájemně podobnými talkshow. Koho taky pořád zvát? Televize odráží ve všem dobu, ve které vysílá. Je vkusná nebo nevkusná. Podle gusta společnosti.
Hlasitých nářků na úroveň zdejší kultury ale slyšíme dost. Povzbuďme se třeba tím, že hlouběji zpracované pořady, skvělé knížky nebo fantastické obrazy a strhující hudba tu přeci jen stále jsou. Musíme je chránit a ti talentovanější z nás také rozvíjet. Bez prázdné nostalgie nebo rádoby intelektuálství. Mají totiž kouzelnou moc svobodně kultivovat, vychovávat a povznášet. I bez státních vyznamenání....
