Naposledy v kauze rodiny Michalákových. Nad četnými otazníky případu, na které znají odpověď jen dosud nepřístupné norské dokumenty, se probouzí naše ospalé vlastenectví a bez zaváhání žehráme na tamní pořádky.
Na norské úřady máme už předem svůj názor; děti prý chrání proti rodičům! Bez solidních informací přitom nadáváme rovnou na celé Norsko a všechny Nory. Ukradli přece naše děti!
Kdo z nás přitom zná reálné důvody, kvůli kterým byly matce Michalákové děti odebrány? Kdo tu s neochvějnou jistotou zaručí, že v jejich rodině bylo všechno v nejlepším pořádku?
Hlava státu, která si libuje v extrémech a postup norských úřadů neváhá přirovnat k fašistickým manýrám? Je vážně diskriminace norské velvyslankyně v Praze tou nejlepší cestou, jak situaci ještě pomoci?
A navíc, je naše diplomatická vendeta vůči norskému království míněna opravdu upřímně, nebo se tu hraje jen a jen o příští volby?
Fotogalerie |
Jedno je přesto jisté. Osobní zkušenost z pastorace potvrzuje, že žádné z adoptovaných dětí netouží po návratu tam, kde zažily násilí. Nemluvě o psychice adoptivních rodičů.
Po létech péče o děti, kterým věnovali srdce , by se za nimi zavřely dveře. Jednou provždy; napořád. Kauza dětí Michalákových není jen černobílá. Heslo „kdo nejde s námi, jde proti nám“ nechme raději historii a populistické politice. Budoucnost dětí Michalákových se bez něj určitě obejde...
