Zakladatelé festivalu Michal Thomes a Petr Fořt letos znovu naservírovali program, který měl všechno. Velké headlinery, návrat devadesátek, kapely na hraně nostalgie, nové objevy, o kterých jste ráno nevěděli nic a večer jste je měli v mobilu uložené ve Spotify, a taky počasí, které festivalu dodalo něco, co si za peníze nekoupíte. Bláto, zimu, déšť a pocit, že kdo vydržel, ten si to zasloužil víc.

Středa byla ve znamení deště. Čtvrtek ve znamení zimy. Hradec se na dva dny proměnil v bahnivý evropský Woodstock s lepší organizací, lepšími záchody a lidmi v pláštěnkách z Decathlonu, který podle mě musel mít ten týden rekordní tržby. Už den předem lítala po sítích videa, jak si lidi pořizují gumáky a pláštěnky. Romantika festivalového léta? Spíš logistická operace před mokrou válkou.

A do toho přijely kapely, které buď formovaly naše mládí, nebo ho začaly formovat znovu.

Megadeth: blond Targaryen bez draka, ale pořád s riffem

První velká kapela, kterou jsme stihli, byli Megadeth. Kdo se trochu vyzná v thrashmetalové historii, ví, že před Metallicou, jak ji zná celý svět, tam byl jeden věčně sjetý blond metalista s kytarou, egem a talentem, který nešlo jen tak vyhodit z dějin.

Dave Mustaine v Metallice působil na začátku osmdesátých let, ale kvůli konfliktům, alkoholu a drogám byl v roce 1983 vyhozen ještě před vydáním debutu Kill ‚Em All. Být vyhozen z Metallicy může znamenat definitivní konec, nebo úplně nový začátek. Mustaine si vybral druhou možnost a postavil Megadeth. Kapelu, která během několika alb srovnala skóre s těmi, kteří ho kdysi poslali domů.

Peace Sells… But Who’s Buying?, Rust in Peace, Countdown to Extinction nebo Youthanasia z něj udělaly jednu z hlavních postav metalu. Megadeth prodali desítky milionů desek a v roce 2017 získali Grammy za skladbu Dystopia. Mustaine má za sebou život, který by v některých kapitolách skoro mohl konkurovat Ozzymu Osbournovi. Alkohol, drogy, pády, návraty, rakovina krku a pořád ta stejná posedlost riffem.

Na Rock for People přijeli bez velké show. Žádné ohně, žádná rozmáchlá divadla, žádné přehnané pózy. Jen čistě odehraný thrash. Mustaine už samozřejmě nezní jako ve třiceti. Jeho hlas nese věk, nemoc i celou tu divokou historii. Ale je potřeba být férový. Po tom všem, čím prošel, by bylo skoro absurdní čekat, že bude znít jako mladý vzteklý kluk, který právě vylezl ze zkušebny.

Megadeth to vynahradili setlistem, kytarovou prací a celkovou energií večera. Mustaine dnes působí trochu jako blond Targaryen metalové říše, který už s sebou nemá toho draka jako dřív, ale pořád ví, jak se drží meč. A když spustí kapela, není moc co řešit. Ten koncert nemusel nikoho obrátit na víru, ale nemohl nikoho urazit. Byla to důstojná, tvrdá a poctivá připomínka toho, proč tahle kapela přežila tolik vlastních bitev.

Cestou jsme potkali i devadesátkový crossover v podobě německých H-Blockx. Bylo to příjemné oživení v deštivém úvodu festivalu. Takový návrat do doby, kdy se kytary ještě nebály rapu, rap se nebál kytar a všichni měli horší kalhoty. Nebyl to koncert, který by zastavil festival, ale v tom mokrém začátku fungoval jako sympatická vzpomínka na éru, kdy se žánry míchaly méně vypočítavě a víc od břicha.