O restauraci Entrée Přemka Forejta jsem slyšel dávno předtím, než se stal jedním z porotců MasterChefa. O jeho kulinářských schopnostech se nesly doslova báje a mnozí moji přátelé o něm mluvili jako o géniovi v zástěře.
„To jídlo je neskutečné. Dokud neochutnáš, nepochopíš. Pravidelně mění menu, takže nikdy tam neochutnáš to samé. Musíš to ochutnat,“ lákal nás kamarád, který má snad ještě mlsnější jazyk než já.
Tlaku okolí nešlo odolat. Vzal jsem manželku a partu přátel a jeli jsme ochutnat výtvory tohoto kulinářského mága, jenž je miláčkem především dámské poloviny.
Ubytovali jsme se v hotelu Theatre, abychom to do restaurace neměli daleko, a nedočkavě očekávali slibovaný dokonalý kulinářský zážitek, se kterým z Entrée musí odcházet snad každý zákazník.
Přesný seznam jídel vám sem nevypíšu, ale z paměti jsem dodnes nevytěsnil, že v jídelním lístku nebylo jídlo, které bych si chtěl s chutí objednat. Jídlo, jež jsem si nakonec vybral, jsem navíc ani nedojedl. Nejvíce mi v paměti zakotvila vzpomínka na ledovou polévku připomínající studený smradlavý rybník. Uprostřed už snad chyběla jenom kvákající žába.
Jelikož se říká, že hlad je převlečená žízeň, alespoň jsem kručící břicho zaplnil kvalitním vínem, jemuž nešlo nic vytknout.
Po zaplacení tučného účtu jsme s manželkou vyrazili do nedalekého supermarketu, kde jsme se za pár korun natláskali rohlíkem a šunkou. Zkaženou chuť z Entrée jsem si já osobně spravil až následující den na hradě Bouzov, kde jsem se s chutí zakousl do velkého langoše.
Přemek Forejt je bezesporu talentovaný kuchař, ale co nám před třemi lety ve své restauraci naservíroval, to byla jenom předražená kostka ve skluzu. Chápu, že mnozí budou argumentovat, že do Entrée se nechodí zahnat hlad, ale za zážitkem, ale v našem případě se bohužel ani ten nedostavil. Bohužel to skončilo jenom „bizárem“, jak se mimochodem menu v jeho restauraci jmenuje.
Když to porovnám s degustačními menu od Romana Hadrbolce, je to nesrovnatelné. Přitom oba muži sází hlavně na prožitek z jídla a ve svém oboru patří k absolutní špičce.
Je libo stříkačku?
Přemek ve výše zmíněné reportáži říkal, že vždycky když jídlo naservíruje, utíká. Snaží se prý co nejrychleji zdrhnout, aby lidé nebyli schopni to jídlo po něm hodit, kdyby bylo špatné. Tak dramaticky bych to neviděl, ale slova chvály by rozhodně také neslyšel.
O. k., možná jsme měli smůlu a natrefili jsme na nepříliš povedené menu, a kdybychom přijeli v jiném termínu, zážitek by byl zcela jiný.
Kdoví, co bychom si objednali dnes. Přemek na kameře působí upřímným, až chlapeckým dojmem, když měkkým moravským přízvukem říká: „Chcu dát lidem něco, co ještě neochutnali.“
Třeba pokrm ve tvaru injekční stříkačky, kousek sýra brie servírovaný v pastičce na myši (dobrou chuť), křenovou panna cottu anebo vrcholnou výzvu: flambovaný květák.
Těžko říct, jestli tady platí „kolik nápadů, tolik spokojených zákazníků“. Zmíněná reportáž má jistě podpořit návštěvnost jeho restaurace, která zrovna ve švech nepraskala.
Fotogalerie |
