Komentář: Z královnina pohřbu nemůžete mít nic navíc, pokud si to nevyšlapete a nevystojíte

Ti méně obdaření je mohou nazývat fanatiky nebo mluvit o tom, že to připomíná Stalinův pohřeb, který ale samozřejmě nikdo z nich nepamatuje, jen mají potřebu se vymezit a ještě blbě. Když se děje taková událost, která se nemusí opakovat například dalších dvacet let, ale v případě úmrtí nejdéle vládnoucí královny už nikdy, je pochopitelné, že lidé chtějí být u toho navzdory veškeré moderní technice, která jim zajišťuje přenos důležitého dění až do jejich kapsy.

Možná právě proto. Protože to, na co se můžete podívat ve své kapse, má totiž každý a všichni mají to samé. Kdo chce mít něco navíc, musí si to vystát, vyšlapat či vyležet. Fanouškovství jako v dobách před smartphony, kdy se kempovalo u vchodu na festival, abyste měli místo v první řadě, a redaktorská práce z ulice bez všech press karet a speciálních chlívečků pro média.

V takovém momentě se vám zajistí jen to, co stovkám obyčejných lidí vedle vás. Pochopitelně ty největší zpravodajské servery vám dělají tu službu, že vám fotograficky a obrazem pokrývají vše důležité a vy toho pak můžete využít, zejména pokud děláte servis pro čtenáře tzv. od stolu. Média musí mít na takové monstrózní akci svoje zaměstnance, aby ti dokázali přenést atmosféru těm, kteří zůstali doma, a pomohli svým kolegům na dálku zprostředkovat vše důležité, ale když už tam jednou jste, je škoda nevyužít toho, co pohřeb nejdéle vládnoucí královny ve skutečnosti nabízí.

A zažít si to na vlastní kůži. I kdyby to znamenalo nepohodlí, mnohahodinové čekání nebo trávit noc venku.

Jedinečný moment, kdy se v Británii láme historie, stojí za to prožít s obyčejnými lidmi, jichž do Londýna prý dorazilo o milion a čtvrt více. To proto, aby mohli pak říkat, že byli u toho a vyprovodili panovnici na poslední cestu. Určitě tito lidé vědí, co dělají a co tím získají navíc, mít možnost vidět královskou rodinu na metr od sebe a pohlédnout si s jejími členy přímo do očí je něco, co skrze obrazovky a fotky v novinách nejenže neprožijete, ale těžko i pak pochopíte, co takový malý okamžik znamená.

Když si premiér země Petr Fiala bral na pohřeb královny Alžběty svou delegaci a navíc letěl vládním speciálem, kterým letět neměl, vysvětloval to tak, že pro všechny se nemohly sehnat letenky běžnými linkami.

Ani nemusely.

V Londýně byli novináři ze všech tří českých státních televizí a další desítky píšících redaktorů, „jeho“ zástupci médií tak do Londýna vůbec nemuseli. Stačilo si na letiště zavolat někoho z agentury, aby Fialu vyfotil, jak vystupuje z letadla. A někteří z novinářů, kteří s ním přiletěli, mohli zamířit jen právě do Hyde Parku, kde se na televizích přenášel obraz pro fanoušky a pro média, protože více by toho nestihli.

To samotné prožití atmosféry je ale o tom, že jste spolu s davem ať už jste ve Windsoru, ve skotském Balmoralu, či u slavné ulice The Mall vedoucí k Buckinghamskému paláci. Informativní práce se dá udělat z jakékoliv redakce ve světě na dálku, ale někdo vám musí předat dojmy a pocity, a právě proto tomu musíte obětovat například i touhu lehnout si do postele a usnout jako normální člověk, nebo si sbalit batoh a na celý den někam vyrazit s vědomím, že vůbec nevíte, kdy se vrátíte.

Pak máte šanci zažít něco neopakovatelného. A je jedno, jestli jste novinář, fotograf, fanoušek rodiny, nebo prostě jen chcete vzdát královně poctu a kvůli tomu jste se do Londýna sjeli nejen ze všech koutů země, ale i z celé Evropy. Stát se vám může i to, že za vámi přijde král se synem a podají vám ruce, že se už odpoledne postavíte na volné místo na ulici The Mall, že tam vydržíte až do druhého dne do poledne a budete mít možnost vidět být členům rodiny tak blízko, že máte pocit, že natáhnete ruku a můžete se jich dotknout.

Když jsem si v pátek vystála čtrnáctihodinovou frontu ke katafalku s královninou rakví, nemyslela jsem si, že by mě ještě něco zajímavého mohlo potkat, prostě jsem počítala s tím, že během pohřbu pak půjdu tam, kam mířila většina novinářů.

Ale pak jsem den před průvodem náhodou zamířila ke vjezdu ke Clarence House, aniž bych věděla, že jsem u vjezdu do Clarence House. Zatímco jsem lelkovala na místě a koukala jsem, co se děje, přišla ke mně jedna fanynka rodiny z jižní Anglie a poučila mě o tom, kde stojím a že odtud bude rodina vyjíždět do Westminsterského opatství.

Bylo mi jasné, že tohle místo hned v první řadě u vjezdu a u hrazení na ulici The Mall nemůžu opustit, ale Tina, jak se ta žena jmenovala, mi nabídla, abych si na byt dojela pro věci a pak se vrátila zpět strávit tam s nimi noc, že mi kolem mě všichni podrží moje náhodně vybrané nejlepší místo.

Pro někoho jsou to prý fanatici, přitom se jedná o normální lidi, kteří jen chtějí být součástí historie.

Zabrané místo u Clarence Housu vedoucí na The Mall, které se mi nechtělo pustit.

Trávit noc na ulici s obyčejnými fanoušky královny Alžběty není výhoda jen v tom, že se dozvíte více o náladě ve společnosti nejen vůči členům její rodiny, ale tito lidé vám dají pocit sounáležitosti v prožití zásadního historického momentu.

Nejste na to sami a můžete spolu nadšeně mluvit o tom, jak král s princem Williamem zamával z auta přímo na vás, i když víte, že to nebylo přesně na vás, ale do davu, a že pohlédnout princezně Catherine do očí, která se ze svého vozu bezpečně podívala přímo na vás, je něco, co si budete pamatovat do konce života, jen byste se nemohli v ten moment o takový zážitek s kým podělit.

Detailní fotky tváří členů královské rodiny vám přinesou veškeré zpravodajské servery, ale vidět je takto zblízka naživo a pohlédnout jim do očí, to je jiný zážitek.

A to, že se při takové příležitosti skutečně musíte stát jedním z davu, je naprosto jasné, žádné novinářské výhody vám nepomohou a vaše press karty přestanou platit, pokud nejste z britské státní televize BBC, která si prostor okupuje pro sebe a ostatní jen mohou přebírat to, co ona natočí a zprostředkuje.

Když tam u toho nejste jako jedni z davu, nemůžete vědět, že největší potlesk na ulici, kudy vedl průvod, měli sběrači odpadků a největší ovace hejno ptáků, které přeletělo nebe, protože v televizi vám to nikdo neukáže.

Nevíte, jaké byly reakce lidí u hrazení na Meghan, vévodkyni ze Sussexu.

Nevíte, že stafáž dávající pozor celou noc na lidi, mezi sebou mluvila španělsky, necítíte vůni jídla, kterou si tam lidé ve stanech připravují a pak ho nabízejí svým sousedům, kteří leží či sedí vedle nich, a nemáte možnost se dozvědět nic osobního o těch, kteří přišli dobrovolně trávit noc na ulici během studené noci.

My fronty nestojíme, napsala mi na Facebooku jedna žena z konkurenční redakce.

To je právě ten problém.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii