Pán prstenů, O statečném kováři, O perníkové chaloupce, Ronja, dcera loupežníka nebo Mrazík. Úspěšných kousků, které možná inspirovaly tvůrce nové pohádky, není zrovna málo a oku zkušeného diváka zpravidla neuniknou.
V době, kdy už jsou všechny pohádkové látky vyždímané na maximum, je hodně těžké přijít s něčím novým. Každý rok si žádá nové a nové příběhy, které mají zaujmout stále náročnějšího diváka. Není jednoduché se vejít do často dost našponovaného rozpočtu, nehledě na to, že se točí zpravidla v létě, kdy herci mají divadelní prázdniny a dohnat je před kamery je nezřídka husarský kousek.
Není divu, že tvůrci stále častěji sahají po scénách a postavách, které už jednou uspěly. Jenže zatímco u remaků pohádek se tvůrci netají tím, že si vypůjčili divácky vděčný kousek, u mnohých „původních“ pohádek filmaři tak nějak „zapomenou“ své modly zmínit.
Když si navíc jako v případě odvážného Martina, jehož dobrodružství Česká televize uvedla na druhý svátek vánoční, nedají moc práce s vymýšlením jmen, je zaděláno na průšvih. Vypůjčit si jméno Svarog, který byl nebeským bohem Slovanů, a scenárista Tomáš Dušička z něj udělal zakletého krále, je na pováženou. Podobně jako vizáž Lukáše Vaculíka, který jako by z oka vypadl Gandalfovi z Pána prstenů.
Veršující skřítek se zase „vyráběl“ ve stejné dílně jako postavičky z legendární pohádky Ronja, dcera loupežníka. Ježibaba z perníkové chaloupky působí jako zjevení, nad nímž musí kroutit hlavou i pohádek neznalí diváci.
Statečného kováře, ať už se jmenuje Mikeš, nebo Martin (jako v tomto případě), jsme v pohádkách taky několikrát viděli, podobně jako úlisného černokněžníka.
Palec nahoru si nezaslouží ani vycpávkové, rádoby vtipné scénky s neschopnou zámeckou stráží nebo velká nerovnováha v plynutí děje. Začátek se „táhne jako smrad“, zatímco poslední minuty zrychlí tempo na víc než vražedné, kdy se odcházet od obrazovky nevyplácí, protože byste také mohli propásnout zdárný konec.
Vrcholem všeho je scéna s kocourem, kterého Martin nese v pytli. V jednu chvíli k němu hodí nabroušenou sekyrku, pak si na něj málem sedne celou vahou, ještě že má ta kočka devět životů. Tady se jí hodily. Když pak scenárista zapomene na to, že chlupáče vlastně angažoval, a v závěru si na něj opět vzpomene, je zaděláno na pořádný kiks.
Nepomůže tomu ani „záchrana“ v podobě scény, v níž se čaroděj, bůhvíproč, promění v hlodavce a v ten okamžik KONEČNĚ přichází „pět minut slávy“ do té doby nevyužité kočky v pytli.
Pasáží, které budí rozpaky, se najde víc. Ve finále ale opravdu nejde o takovou slátaninu, jakou je Kouzelník Žito. Rozhodně ale nejde o kousek, který si se zájmem a zalíbením budete rok co rok zapínat.
Režisér Peter Bebjak nechť zůstane raději věrný kriminálním seriálům, které mu jdou skvěle, a pohádky ať nechá povolanějším.
Jenže kteří to jsou? Kam vlastně kráčíš, česko-slovenská pohádko? Skoro to vypadá, že ses ocitla ve slepé uličce...
Fotogalerie |
77
71
46
34
30
22
