Petro, nemůžu náš rozhovor začít jinak, než gratulací k zásnubám. Dočetl jsem se, že vás partner požádal o ruku v letadle cestou z Dubaje.
Nevím, jestli se tomu dá vůbec říkat zásnuby, protože ani nevím, jak takové zásnuby vypadají. Dostala jsem ale krásný prstýnek, dal mi ho na ruku v letadle. Přítel mi řekl, že by si mě jednou rád vzal. Já byla strašně překvapená. Vůbec jsem to nečekala. Jsme spolu teprve dva a půl měsíce.
To tedy vzal hopem, že?
Na chlapa je to fakt rychlé. Byla jsem úplně zaskočená, většinou se muži neženou do ženění, ale spíše my ženy se chceme vdávat. V mém věku je to vtipné, ale příjemné. Uvidíme. Řekla jsem mu, že pokud to mezi námi bude pořád tak hezké, tak možná jednou ta svatba vyjde.
Takže žádné „do roka a do dne“ u vás nehrozí?
Můj přítel by byl nejraději, kdyby svatba byla už v březnu nebo dubnu. Já jsem ale pořád zaskočená a vzhledem ke všem mým životním událostem nevím. Mám velké děti a v mém věku jsem víceméně připravená na to, že po mém boku buď někdo bude, nebo ne. Nejsem zahleděná do toho, že tam bude vyloženě manžel. Přemýšlím ale o tom pořád od té doby, taky se mne na to pořád lidé ptají. Sama v sobě hledám pocity, které mi řeknou, jestli ano nebo ne. Chci se s ním nejprve pořádně poznat. Do vdavků se nehrnu.
Jak snoubence přijali vaši synové?
Snoubenec (smích), říkejme radši přítel. Přijali ho moc hezky, jsou to opravdoví parťáci. Hned na první dobrou si sedli, možná ho přijali ještě lépe, než mě.
Čím si je tak získal?
On je takový bezprostřední. Je trochu mladší, než já a možná díky tomu k nim má blíž. Navíc je to chlap a vy chlapi jste pořád děti a musíte si pořád hrát. Moji kluci hrají FIFU na Playstationu a hned ho to naučili. Každý večer teď spolu paří.
Petra Řehořková v rozhovoru pro Expres.cz
To zní pěkně. Jak jste se s partnerem vlastně seznámili?
Je to hrozně hezký až pohádkový příběh, ale ještě ho nechci úplně odkrýt. Co kdyby se to náhodou nepovedlo? Třeba to řeknu potom, ale bylo to hrozně zajímavé. Prozradím jen, že se známe zhruba rok a poznali jsme se přes práci. První rande bylo 22. června, ale byla to spíše schůzka, než rande. Řešili jsme společný projekt, pak jsem odletěla s dětmi do Ameriky na tři týdny a on mi hrozně moc pomohl.
S čím?
Do Ameriky jsme s mými syny jeli totiž uctít památku mého manžela. Na výročí jeho úmrtí jsme mu jeli zapálit svíčku do kaňonu, kde to měl moc rád. Udělali jsme si takovou pietu, byl to pro mne velká zátěž. Po psychické i fyzické stránce. Hrozně nás to ale s dětmi stmelilo a přítel nás na této cestě doprovázel.
Byl tam tedy s vámi?
Ne, myslím tím přes telefon. Neustále nám psal, zdali něco nepotřebujeme, byl s námi v nepřetržitém kontaktu. Byl mi velkou oporou. Musela jsem zařídit něco na baráku a ohledně rodičů a on mi pomohl.
Tím si vás získal?
Dá se to tak říct. Asi týden po návratu z Ameriky jsme šli na první rande a to už bylo opravdu rande.
Nemůžete samozřejmě mluvit za svého přítele, ale zajímá mne, zdali spolu například probíráte, jak složité je pro něj tvořit pár s někým, kdo nedávno za tragických okolností přišel o životní lásku?
Ano, probíráme to spolu. On mi říkal, že na mě přišel díky tomu, jak o mne psala média. Četl články a našel si mě na Instagramu. Sledoval mě a prý mě strašně litoval. Nelíbilo se mu, jak se do mě lidé pouštěli. Říkal, že je to velmi nespravedlivé. Já zůstala sama s dětmi a ještě se do mě někteří naváželi. Skrz příspěvky na sítích cítil, že jsem smutná. Je velmi citlivý a poznal, že mám v duši bolest. Je to takový ochranitel. Pak udělal pár takových tajuplných gest a teď už vím, že je udělal on, ale to je na jiný příběh.
Vím, že jste po smrti Tomáše měla velmi špatné vztahy s jeho rodinou. Zlepšila se situace?
Vůbec se nevídáme. Tomášova maminka mi občas volala, ale ta rodina nebude chtít, abychom se vůbec potkaly. Za mě je úplně zbytečné mít mezi sebou spory, protože skončil velmi tragicky jeden mladý a nadějný život. Nikdo z nás to nemohl ovlivnit či zastavit. Spíše si myslím, že ta rodina se měla semknout a pomoci si navzájem. I pro jeho mámu a ségru to musela být strašná bolest. Tomášův táta také ukončil život dobrovolně.
Tehdy se v médiích řešily také komplikace kolem pohřbu, kterého jste se nezúčastnila. Máte vůbec nyní se svými syny možnost zapálit Tomášovi někde svíčku?
Ne, bohužel nemáme tuto možnost. Urnu s Tomášovými ostatky má jeho rodina a nechce nám ji dát. I proto jsme jeli do Ameriky na výročí jeho smrti a udělali jsme si hezkou vzpomínku. Je mi líto, že nám do dnešního dne urnu nevydali. Kluci i já si zasloužíme někde zapálit svíčku. Není to pro nás zbytečné. Mám pak pocit, že je to celé nedořešené. Nemáte pak kam zajít zavzpomínat, vynadat mu, pochlubit se úspěchy jeho synů. Je to celé divné.
Urnu má tedy Tomášova rodina doma?
Prý ji mají doma. Nemyslím si, že je dobré mít urnu doma. Bylo by hezké, kdyby byl se svým tátou zase spolu. Mrzí mě to, ale já to neovlivním. Třeba ten den jednou přijde. I kamarádi by mu určitě rádi šli zapálit svíčku a uctít jeho památku, ale nemají kde.
Je to hodně citlivé téma, ale určitě se vyrojí negativní reakce lidí, kteří mají pocit, že jste si nového partnera po sebevraždě manžela našla velmi brzy. Co byste jim vzkázala?
Jsem v kontaktu s lidmi, kteří si prošli něčím podobným. Některým zemřel partner na rakovinu a oni jsou schopni si najít někoho nového i za měsíc či dva. Mají potřebu té blízkosti. Chtějí někoho, kdo to s nimi vše sdílí. Někomu se zdá rok jako krátká doba, ale je to strašně dlouho. Ten první půlrok byl strašný. Pak jsem si říkala, že začnu nový život a jsem připravená. Chtěla jsem už začít s někým randit. Když někdo zemře, je to něco jiného, než rozchod. Pořád ho máte v srdci a hlavu máte plnou vzpomínek. Musíte to přijmout a smířit se s tím. Najednou je vedle vás to prázdno, ale nemáte jinou variantu, než jít dál. To třeba jednou ti hejtři, kteří nic takového nezažili, pochopí. Je to pak strašná pomoc pro toho člověka, který je sám. Na hejtry se ale nezlobím, mají právo na názor.
Petra Řehořková v rozhovoru pro Expres.cz
Ceníte si svého partnera za to, že měl odvahu jít s vámi po tom všem, co jste si zažila, do vztahu?
Ano! Ti, kteří jsou partnery vdovců a vdov, jsou za mě obrovský frajeři a frajerky. Nemají to vůbec jednoduché. Ruku na srdci, oni by si zasloužili nějakou asociaci. V poslední době přibývá strašně moc sebevražd. Říkáte si, jak vás asi přijme okolí, děti a podobně. Každý den mi sem přijde klientka a řekne, že zažila něco podobného. Některým vdovám lidé dokonce závidí, že zdědily auto a podobně. Takoví lidé by se měli zamyslet nad tím, jak moc jsou silní ti, kteří s námi do toho vztahu jdou.
Určitě se ale můžou najít i ti, kteří využijí vaší zranitelnosti v daný moment, že?
To je pravda, velká pravda. To ale nikdy nepoznáte hned. Někdy to poznáte za měsíc, jindy za rok. Ale to už bych řekla, že se mění charakter člověka. Tak dlouho se snad nikdo nedokáže přetvařovat.
Tomáš byl velmi důležitou osobou pro vaši kliniku. Staral se o marketing. Měl jeho odchod velký vliv na chod firmy?
My jsme s Tomášem dělali hodně spolu, dávala jsem mu podněty do marketingu a podobně. Než nastoupil do Petra Clinic, tak já už 11 let podnikala a dělala jsem si to sama. Na trhu jsme už 23 let. Najela jsem tedy zpět do svých kolejí a řídím si to zase sama, akorát jsem některé věci trochu jinak zorganizovala. Zavádíme něco nového a jdeme pořád dál. Přibyla mi kontrolní činnost za Tomáše, ale jinak je to víceméně stejné. Některé procesy jsem si zjednodušila. Tomáš se například nechtěl moc pouštět do některých novinek, ale já je zavedla. Dneska už byl ale nechtěla, aby můj muž se mnou pracoval.
Proč?
Zpočátku mi to nepřišlo jako špatný nápad. Narodil se nám syn a střídali jsme se. Já tady venku kojila, on ho pak vozil a bylo to fajn. Pak to ale mělo svá úskalí. Začal se od toho vzdalovat. Potřebujete, aby váš parťák zabral. Já tu mám kolegy, co tu jsou se mnou 20 let a pořád nám to klape. Nechtěla bych už chlapa, který by se mnou pracoval. Je to takové víc sexy, když se mnou nepracuje (smích).
A také se asi máte více o čem pak bavit doma, že?
Ano, to je pravda. To si teď také užívám, nikdy jsem to ještě nezažila.
Co se týče vašeho nového partnera, stále je zahalen tajemstvím. Nechcete jeho identitu alespoň trochu odhalit?
Je to úplně normální kluk a jsem za to strašně ráda. Je pracovitý, šikovný a má srdce na dlani. Je hrozně přátelský a milý. Takový opravdový chlap to je. Je to s ním moc hezké a fakt si to užívám.
Má z předchozích vztahů nějaké děti?
Když se nám to sejde, tak máme doma 5 synů (smích).
Takže dva další kluci vám přibyli. To už je pořádně velká rodina!
Jsme velká rodina a já strašně miluji děti. Láska k velké rodině je náš společný průnik. Já fakt miluji mít kolem sebe hodně lidí. Kdyby si kluci domů přivedli každý pět kamarádů, tak budu v pohodě. Pánbůh mi splnil přání mít velkou rodinu.
Fotogalerie |
Čtenáři hlasovali do 21:48 pondělí 3. února 2025. Anketa je uzavřena.
-
28
-
8
-
5
-
2
-
1
-
0
12
21
10
23
11
