Sympatická a usměvavá, stejně jako bývá ve svých seriálových rolích, přišla i na náš rozhovor. S energií sobě vlastní prozradila leccos z natáčení Specialistů, Jedné rodiny a také Ulice.

Novinkou ve vaší kariéře jsou Specialisté, o kterých říkáte, že jsou splněným snem.

Vždycky jsem si přála zahrát si princeznu. Na tu už to ale nevypadá. Ale druhé přání se mi splnilo a moc mě to baví.

Naplnilo natáčení vaše očekávání?

Těšila jsem se, že budeme mít třeba víc akčních scén, že budeme víc zasahovat. My spíše vyšetřujeme, zkoumáme, mluvíme a občas se trochu proběhneme. Jednou jsme s Vojtou Vodochodským (v seriálu kapitán Petr Hájek, pozn. red.) měli přeskakovat plot, tak jsem si říkala – super, aspoň něco. Přijela jsem na natáčení a koukám, že tam jsou kaskadéři. Když už je tam nějaká akčnější scéna, raději povolají profesionály, abychom si něco neudělali a neohrozili tak chod natáčení.

Přitom hned v prvním díle jste za podezřelým běžela a díky tomu zachránila cenný důkaz.

To bylo jen takové popoběhnutí. Ale veselé bylo, že při tom mém běhu byl za mnou a vedle mě kameraman, zvukař, osvětlovač a kdoví kdo ještě. Zkrátka nás běželo asi šest. Bylo až bizarní, kolik lidí muselo asistovat mému popoběhnutí.

Musela jste kvůli natáčení podstoupit nějakou speciální fyzickou přípravu?

Ani ne. Snažím se udržovat relativně ve formě, tudíž to nebylo třeba. Nejsem úplně líný typ, nejsem ani vrcholový sportovec. Takový zlatý střed, a to bylo pro tyto účely dostačující.

Jak se vám nastupovalo do rozjetého projektu? Sehraná parta, mužský kolektiv...

S mužským kolektivem nemám problém, často je lepší než ženský. Měla jsem trochu obavu, jak mě jako nováčka přijmou. Ale naštěstí všechno proběhlo úplně v pohodě. Než jsme začali točit, měli jsme jeden kaskadérský trénink, kam jsem přišla bohužel trochu pozdě. Hned na mě spustili z legrace stylem: Výborně, kapitánka, a hned přijde pozdě, to nám to pěkně začíná! Věděla jsem, že to bude dobré, že když jsme začali srandičkami, bude nám to fungovat.

Co takový prvotní výcvik obnáší?

Hlavně držení zbraně, běhání se zbraní, nasazování pout, zatýkání, zakleknutí. Bylo to velmi zajímavé, ale nebylo moc času. Pokud bychom měli takový výcvik alespoň jednou za měsíc, bylo by to skvělé, byli bychom si tím pak jako herci opravdu jistí. Během natáčení se totiž potýkáme i s dalšími úskalími typu: Natoč se mi víc na kameru, posuň ruku víc sem nebo tam, takže často ani nemáme šanci provést daný úkon tak, jak nás učili. Je složité najít míru v tom, aby akce působila reálně a zároveň vypadala dobře na kameru.

Odnášíte si něco z natáčení do života?

Předpokládám, že nikoho v životě zatýkat nebudu. Natáčení ale bylo maximálně zajímavé, policejní poznatky mě fascinovaly. Jak probíhá ohledání, jak vyšetřování. Vždycky jsem ráda četla a sledovala detektivky, ale až díky Specialistům jsem našla odpovědi na otázky, které mě vždy zajímaly.

A naopak – byla jste vy během natáčení tvůrcům přínosem? V jednom z dílů se například vyšetřovalo v prostředí stáje a vy sama máte koně ráda a jezdíte na nich.

Na první schůzce se mě producentka ptala, co ráda dělám, co mám ráda. Zmínila jsem mimo jiné koně. Při natáčení ve stáji mě tedy napadlo, zda této informace využili nebo to byla náhoda. Bylo mi trochu líto, že jsem si nemohla zajezdit. Ale on by za mě asi stejně jezdil kaskadér, protože by se báli, že spadnu.

Bylo ještě něco, co jste mohla ze svých znalostí či dovedností nabídnout?

Trochu jsme si pohrávali s myšlenkou, že bychom využili mé lásky k józe, že bych se uklidňovala třeba stojkou v kanceláři, ale z toho nakonec sešlo.

Kdo vám byl z kolegů nejbližší, dá-li se to tak říct.

To se opravdu nedá vůbec říct. Kluci jsou všichni skvělí a fakt jsme si sedli. Nejčastěji jsem asi točila s Vojtou Vodochodským, tak kdybyste mi držela pistoli u hlavy, řeknu asi jeho. Pracuju s ním ráda. Potkali jsme se už na natáčení seriálů Iveta nebo O mě se neboj, ale spíš letmo. Pokaždé to byla velká legrace, byla jsem tedy šťastná, že tentokrát spolu budeme v intenzivnějším pracovním kontaktu. Musela jsem se smát, když jsem viděla některé díly, kde řešíme se zápalem a seriózně vyšetřování, přitom vím, jak moc jsme se nasmáli a kolikrát jsme měli co dělat, abychom se koncentrovali a nehihňali se všichni jako malí.

Specialisté nejsou v současnosti vaším jediným televizním projektem. Do Jedné rodiny si vás dokonce vyžádali zpět sami diváci. To musí být velká radost.

Jednu rodinu jsem opouštěla právě kvůli Specialistům a dala jsem si pauzu i kvůli tomu, abych nebyla na obrazovce až příliš. Fakt, že si diváci vyžádali moji postavu zpátky, byl samozřejmě krásný a moc mě to potěšilo. Jednu rodinu jsem opouštěla s těžkým srdcem, a když jsem se mohla vrátit, byla jsem moc ráda.

Čím vám Jedna rodina tak přirostla k srdci?

Přijde mi, že to říkám o většině projektů, ale ono to tak je. Mám kolem sebe příjemné lidi, jak ve štábu, tak mezi herci a tvůrci. Je nám spolu dobře, neřešíme jen práci, ale i osobní záležitosti. Jsme si blízcí.

Jak se vám vstupovalo podruhé do stejné řeky?

Měla jsem pocit, že jsem dotočila předevčírem, ne před půl rokem. Bylo to krásné přivítání. Jako by žádný čas neuplynul.

Co diváci mohou od vaší Olgy čekat?

Diváci podle mě velmi doufají, že se vrátí k Vilémovi (Václav Matějovský, pozn. red.), respektive že Vilém vezme Olgu zpátky. Ale bude to složitější, protože Olga mu skutečně zlomila srdce. Zároveň mu vstoupila do života nejen dcera, ale také její maminka. Olga si myslela, že se vrátí do jakéhosi zakonzervovaného prostředí, a nepočítala se změnami, natož tak velkými. Bude pro ni těžké všechno zpracovat, vyrovnat se s tím, přijmout to. Ale snad se dočkáme happy endu.

O svém návratu do Ulice jste nadneseně mluvila jako o občanské povinnosti.

Když mi volali, abych se vrátila kvůli dvacetiletému výročí, bylo mi jasné, že musím kývnout, a souhlasila jsem s radostí. Bylo pro mě trošku náročné všechno skloubit, ale zkrátka jsem věděla, že k takovému výročí se sluší malý návrat. Ovšem i z časových důvodů jsem přistoupila jen na krátké natáčení.

Takový bonbonek.

Přesně tak. Navíc jsme dali divákům Terezino těhotenství, fungující vztah, tedy šťastný konec, s nímž jsou všichni spokojení. Jinak je pro mě Ulice uzavřená kapitola, ale bylo velmi příjemné se do ní vrátit.

Co je nyní vaše „občanská povinnost“?

Platit daně a umřít. Když někdo říká, že něco musím, odpovídám, že musím pouze toto. Obecně si myslím, že by lidé neměli moc dělat věci, které nechtějí a jen je dělat musí. Samozřejmě je to luxus, ale zároveň si myslím, že tomuto nastavení může jít každý trochu naproti nebo se o to alespoň snažit. Skvělé je mít práci, která vás baví a naplňuje. Každý si může říct, že má nějaký sen, za kterým může jít, nebo se o to alespoň pokusit. Je škoda to nezkusit, i když to nemusí vyjít.

Co ráda děláte a nemusíte.

Takových aktivit je spousta. Od času stráveného s rodinou přes jógu, pejsky, koně až po cestování. Ale pro mě je radostí i práce, za což jsem velmi vděčná.

Pro vás je rodina důležitá.

Rozhodně. Moji nejbližší jsou tím nejcennějším, co mám. Pro mě vždy byla, je a bude rodina nejdůležitější.

O svém návratu do Ulice jste také mluvila hodně srdečně.

Návrat do Ulice také takový byl. Zase jako kdyby žádná pauza nebyla, a to ve skutečnosti trvala šest let. V Ulici byla ale přítomná ještě extrémní nostalgie. Nicméně jsem věděla, že jsem tam jen na chvíli. Byly to čtyři měsíce, takže jsem si natáčení užívala se vším všudy.

Když srovnáte velké projekty, o kterých jsme se bavily, mají něco společného, nebo jsou úplně jiné?

Jsou si podobné i rozdílné. Ulice je ze své podstaty továrnou, kde je vše jasně nalinkované a není prostor na zaváhání, ale jen v tom dobrém. Jedna rodina je pomalejší, komornější, vysílá se „jen“ dvakrát týdně. Specialisté jsou úplně jiný projekt. Jsou náročnější na produkci. Neříkám, že by Ulici nebo Jedné rodině byla věnovaná menší péče, ale přece jen Specialisté vzhledem ke svému žánru vyžadují zcela odlišný přístup. Společné mají, jak jsem zmiňovala, výborné mezilidské vztahy a příjemnou atmosféru při natáčení.

Který ze seriálů je vám nejbližší?

Aktuálně mám v sobě pocit ze Specialistů, tudíž říkám je, ale i Jedna rodina je mi velmi blízká a Ulici jsem měla vždycky ráda.

Nemáte věk na bilancování, ale přece jen – nepřiměl vás návrat do Ulice k přemýšlení nad tím, jak jste v televizi začínala a kam až jste se dostala? Napadlo vás tenkrát, že vás čeká taková kariéra?

Vůbec ne. Věnovat se herectví nikdy nebyl úplně můj plán či záměr. Všechno mi to do života přišlo tak náhodou. I kvůli tomu jsem vlastně nestudovala konzervatoř ani DAMU, vůbec jsem si netroufala pomyslet, že bych se uživila herectvím i v dospělosti a že mě to bude tak bavit.

Teď už se za herečku považujete?

Pořád mám záložní plán. Říkala jsem si, že kdybych diváky a tvůrce přestala bavit a moje herecká kariéra udělala bum, což se může stát, přála bych si zůstat v branži. Být na place, ale z druhé strany. Moc by mě bavila produkce nebo pomocná režie.

Kromě rodiny a samozřejmě vaší dcery hrají ve vašem životě také podstatnou roli psi.

Někdy je to náročné. Dcera, práce a ještě venčit. Ale je to fajn. Myslím si, že psi přinášejí člověku do života radost, navíc procházky s nimi jsou ozdravné. Samotnou už mě chodit ven vlastně nebaví. I když se náhodou ocitnu někde sama, hned mě napadá, jak by se tam mým psům líbilo. Říkám si, jak by se tam vyběhali, nebo naopak jak by se jim nelíbilo v příliš rušném prostředí, nebo jak by si někde krásně začmuchali.

Co vám psi dali?

Lásku k procházkám, díky nimž se udržuju v kondici. Snažím se s nimi denně nachodit alespoň pět kilometrů, a když je to víc, jedině dobře. A pak mi dali svou jedinečnou lásku. Mám pejsky z útulku, a to je ještě něco jiného. Mám opravdu pocit, že tihle pejsci dávají jinou lásku, vděčnost za to, že jste si je vzali.

Svého vlivu využíváte i k pomoci psům.

Svůj charitativní kalendář Psí život dělám už třináct let. První rok byl výtěžek třicet tisíc, loni šest set. Nesmírně mě to těší a lidé se i ptají, zda bude zase další kalendář. Dávají si ho třeba k Vánocům, a to mě dojímá. Je krásné vidět, že má vaše práce smysl.

Připadá mi, že máte spokojený život.

Snažím se o to.

Někdo by si řekl: „Ta se tedy má!“ Být šťastný je ale práce, neděje se to přece samo. Nebo se pletu?

Je to o nastavení. Také se mi děje spousta náročných a složitých situací. Můžu si sednout doma, litovat se a utápět se v tom, nebo si říct: Ano, dějí se mi teď nepříjemné věci, ale vyřeším je a zase půjdu dál. Jsem životní optimista, pokaždé vidím skleničku poloplnou, ne poloprázdnou, a o tom to je, o přístupu. Někdy je dobré si zanadávat a poplakat si, ale pak se zvednout a jít dál. Někteří lidé se v těch křivdách a bolech hnípají, to ale není moje cesta.

Co byste poradila lidem, které pohlcuje spíše špatná nálada?

Přispívá tomu i doba. Když sleduju ČT24, také se děsím, kam svět spěje, kam se to řítíme. Občas z toho taky nemám úplně nejlepší pocity. Přesto si myslím, že se s tím dá pracovat. Ať už sami nebo třeba na terapii, meditaci. Způsobů, jak na sobě pracovat, je spousta, a je jen na nás, jestli se budeme v něčem utápět, nebo se aktivně starat o to, abychom byli šťastní. Někteří lidé si řeknou, že chtějí být spokojení, ale potom pro to nic neudělají. To také není cesta, o spokojený život se člověk musí starat.

Fotogalerie 12 fotografií