Když se člověk podívá na text právníka Jakuba Kříže, skoro to vypadá, že Kuchařová s Brzobohatým uzavřeli pakt s ďáblem a teď už není cesty ven, pokud tedy nejde o onu jedinou legální cestu dle kánonu 1056, tedy smrt jednoho z nich. Kříž v podstatě tvrdí, že moderní civilní právo je jen takový doplněk, ale v očích církve zůstává Kuchařová i po smrti Brzobohatého jeho ženou. Což je sice možná romantické, pokud se nacházíme v Itálii 15. století, ale dnes už trochu problém.
Pojďme si rozebrat ty nejlepší perly, kterými se Jakub Kříž pokusil církevní právo prezentovat jako jedinou pravdu a moderní právo jako podružnou historku pro lidi, kteří si církevní obřad jen omylem spletli se svatební show.
„Manželství je nerozlučitelné. Je chápáno jako společenství celého života“
Fajn, tohle bereme. Ale co když se společenství celého života začne podobat spíš kruhu pekla, kde si jeden z manželů říká, že by možná bylo lepší být společenství jednoho života? Církevní právo sice tvrdí, že manželství nelze rozvázat, ale už to tak úplně neplatí, když se podíváme na praxi. V současnosti katolická církev uznává, že některá manželství byla neplatná už při svém vzniku, takže ta oslavovaná nerozlučitelnost je v podstatě jen rétorický trik.
Navíc když se podíváme na reálné fungování církevního rozvodu, je evidentní, že za dostatečně silné argumenty se dá anulovat prakticky cokoliv – od nedostatku psychické zralosti až po špatnou motivaci ke sňatku. Pokud někdo věří, že církev je v tomto nekompromisní, měl by se zeptat kolika šlechticům ve Vatikánu anulovali sňatky jen proto, že si vzali někoho, kdo jim pak politicky nevyhovoval.
„Je-li manželství platně uzavřeno a tzv. dokonáno, je z něj jen jediná cesta ven: smrt jednoho z manželů.“
Tady bychom mohli chvíli předstírat, že jsme ve středověké Anglii a že Jindřich VIII. právě tahá královnu Annu Boleynovou na popraviště. Ale my žijeme v roce 2025. Pokud se rozhlédneme po současné církevní praxi, i papež František dnes prosazuje mnohem liberálnější přístup k rozvodům a církevní anulace nejsou žádné sci-fi.
Takže ne, žádná smrt jednoho z manželů není nutná. Ani v očích církve. To je jen efektní strašení, které možná zabere na někoho, kdo věří, že se musí zpovídat i z myšlenek na pondělní ráno, ale jinak je to naprosto vyvratitelná teze.
A tady se dostáváme k tomu nejlepšímu. Kříž tvrdí, že žádný církevní rozvod neexistuje. Tak proč se tedy církevní soudy rozvody zabývají Proč máme každoročně stovky žádostí o anulaci manželství? Proč existují dvoustupňová církevní řízení, která mohou manželství de facto ukončit? Protože i církev ví, že v moderní společnosti nemůže fungovat na pravidlech ze 13. století. A tohle je celé jádro problému: mnoho věřících církevní pravidla vnímá mnohem volněji, než jak je prezentují ultrakonzervativní právníci.
„Chce-li si Kuchařová uspořádat svůj život v souladu s učením katolické církve“
Jasně, ale tím pádem by taky měla přijmout, že církevní manželství neznamená jen omezení, ale také závazky, které se týkají i jiných věcí. Takže pokud chce Kuchařová hrát tuhle hru na přísné dodržování katolického dogmatu, proč si rovnou nenechá někoho z Opus Dei spravovat osobní život?
Mimochodem, v pravidlech kanonického práva je i pasáž o tom, že manželé mají povinnost být si navzájem oporou a že mají jednat v souladu s dobrými mravy. Jak do toho zapadají uniklé bulvární zprávy, ve kterých se řeší, kdy a jak se mají objevit fotky z gay baru?
Ne, vážně. Pokud si někdo chce hrát na dogmata, měl by se jimi řídit kompletně, ne jen tehdy, když se mu to hodí do veřejného obrazu. Církevní rozvod buď bereš jako nutnost, nebo jako PR strategii. Nemůžeš mít obojí.
A to je přesně ten problém, který z celého Křížova textu dělá spíš moralistní pamflet než skutečnou právní argumentaci. Tvrdí, že „chce-li si Kuchařová uspořádat svůj život v souladu s učením církve“, pak nemá jinou možnost než církevní žalobu. Ale kdybychom se opravdu drželi jeho vlastního výkladu, Kuchařová by už do smrti nesměla mít žádného partnera, protože v očích církve je stále vdaná.
Takže jak to vlastně je? Buď je církevní právo nekompromisní a platí v plné síle a Kuchařová je stále vdaná a každý její další vztah je v očích církve cizoložství. Anebo církev ve skutečnosti umí najít cesty, jak moderní realitě vyhovět. A tím se dostáváme k hlavní otázce: Proč vlastně Kuchařová tolik trvá na církevním rozvodu?
Dva roky mlčím, ne?
Kuchařová ve svém vyjádření Dva roky jsem mlčela tvrdí, že na ni útočí bulvár, že se Ondřej Brzobohatý s bulvárem spojil a že se do médií dostávají soukromé informace z neveřejného soudního řízení. Jenže kdyby Kuchařová opravdu chodila k soudu, věděla by, že stání byla veřejná. S výjimkou posledního jednání, kdy soudce vykázal veřejnost při čtení intimních zpráv, byly všechny důkazy, včetně hlasových zpráv, textových konverzací a whatsappových skupin, předčítány přímo na místě a často několik hodin v kuse.
A co se ukázalo? Že existovala skupina, která měla Brzobohatého dehonestovat jako sexuálního devianta právě skrze bulvární média. A kdo za tím stál? Bulvární novinář, kterého si sama Kuchařová najala a kterému svěřovala citlivé informace. Ve stovkách uniklých diskuzí se stále dokola opakovalo: Když už vyjdou ty fotky Ondřeje z gay baru?
Teď, když se jí to celé vymklo z rukou, je stěžování si na bulvarizaci naprostý nesmysl. Byla to totiž právě Kuchařová, kdo chtěl hrát špinavou hru.
A kdo je vlastně exmanžel?
Hned v úvodu svého vyjádření si Kuchařová protiřečí. Označuje Brzobohatého za exmanžela, což je z hlediska civilního práva pravda. Tak proč tedy tak trvá na církevní anulaci? Zjevně jí nestačí rozvod státem uznaný, ale potřebuje i potvrzení od církevní instituce. Jenže pokud je pro ni bývalý muž opravdu minulostí, proč tolik lpí na tom, aby jí arcibiskupství oficiálně dalo svolení k novému životu?
Největší problém jejího veřejného narativu je v tom, že se snaží vykreslit celý spor jako souboj civilního a církevního práva. Jenže to je naprostý omyl. Petit žaloby Brzobohatého není o tom, zda má platit církevní sňatek po civilním rozvodu, a dokonce ani o tom, zda Kuchařová žalobu zveřejnila.
Bývalý manžel ji viní za to, že prostřednictvím církevní žaloby šířila nepravdivé informace, které hrubým způsobem zasáhly do jeho osobních práv. Jinými slovy – soud nerozhoduje o motivacích církevního rozvodu, ale o tom, zda měla Kuchařová právo v církevní žalobě uvádět Brzobohatého sexuální preference a předávat tento dokument třetí straně.
Soudce Martin Trepka po několika měsících dokazování případ shrnul a nastínil stranám svůj předběžný pohled na věc: „Soud hodnotí postup žalované (Kuchařové) jako minimálně nedbalý, když při vědomí toho, kdo je pan Procházka (bulvární novinář), mu poskytla text církevní žaloby, i když nedala výslovný pokyn ke zveřejnění, nebo netlačila na to, aby zveřejnil, co napsala o panu žalobci (Brzobohatém) do církevní žaloby. V tom, že se žaloba přes pana Procházku dostala do Blesku, lze podle názoru soudu přičíst žalované minimálně nedbalostní zavinění.“
Tedy: Kuchařová sice nemusela dát přímý pokyn ke zveřejnění, ale tím, že dokument poskytla třetí straně, nese minimálně nedbalostní vinu.
Velký omyl jménem Instagramové právo
Tento spor nestojí mezi civilním a církevním právem, to je přesně ten omyl, který se snaží Kuchařová a její příznivci mediálně vytvořit. A už vůbec ne mezi nějakým „instagramovým právem“, jak si možná myslí influenceři s velkým dosahem na sítích.
Soud v tomto případě rozhoduje pouze o zásahu do osobnostních práv. A tady je klíčové ještě jedno: pokud by informace z církevní žaloby nebyly pravdivé, jednalo by se o ještě hrubší zásah do Brzobohatého práv. Protože veřejně šířit něčí soukromé informace je problém. Ale veřejně šířit nepravdivé soukromé informace? To už je totální poprava osobnosti. To je celá podstata sporu. Není to teologická disputace o nerozlučitelnosti svazku, ale klasický případ ochrany osobnosti. A pokud by informace z církevní žaloby byly pravdivé, šlo by o ještě hrubší zásah do Brzobohatého práv.
Kde je vlastně hranice?
Kuchařová tvrdí, že je obětí mediálního lynče, ale zároveň předala citlivý dokument člověku, který ji poté nečekaně předal dál. Celou dobu hraje na linku morální autoritu církve, ale zároveň v bulváru aktivně tlačila na to, aby Brzobohatého veřejně dehonestovali. A právník Kříž? Ten se tu snaží vyvolat dojem, že spor je o hlubokých duchovních hodnotách, místo toho, že jde o regulérní právní pře o zásah do soukromí.
Když si tedy rozebereme celý ten příběh, vidíme jasný vzorec: Kuchařová se snaží vykreslit jako oběť nespravedlivého systému, zatímco ve skutečnosti byla aktivní hráčkou v mediální hře, která se jí nakonec vymkla z rukou. Jakub Kříž se pokusil celou situaci zarámovat jako poslední bitvu mezi modernitou a tradicí, mezi nerozlučitelností manželství a dekadentním světem, kde se lidé berou a rozvádějí jako na běžícím pásu.
Fotogalerie |



43
12
30
12
13
18