Nikola Hezucká
Když novinářům zvedla telefon, ležela zrovna na lehátku přímo vedle jeho postele. Vstala, potichu vyšla z pokoje, aby ho nerušila ze spánku, a poprvé otevřeně popsala, co se v té bílé místnosti děje. Řekla, že Patrikův stav se už nemění, lékaři upravili medikaci tak, aby ho nic nebolelo, a že přestal jíst i pít, takže je na umělé výživě. Dodala, že už toho moc nenamluví, ale pořád vnímá a reaguje.
V těch dnech a nocích se u jeho lůžka střídali nejbližší. Přes den Nikola, která řešila všechno od lékařů po dětské úkoly, večer a v noci často Leoš Mareš, který si k nemocniční posteli přestěhoval vlastní život a rušil koncerty i pracovní akce. Každý hrál svoji roli: Mareš jako parťák z rádia, který držel za ruku svého kamaráda, s nímž sdílel mikrofon skoro třicet let, Nikola jako žena, která se naučila přežít i horší věci a věděla, že slova „to nezvládnu“ pro ni prostě neexistují.
Jedna z vět, která se z těchto dlouhých dnů zapsala nejhlouběji, patří právě Patrikovi. V rozhovoru, který Mareš líčil posluchačům, mluvil Hezucký o tom, že ho „dohání světlo“ a že už je to vlastně jedno. V kontextu člověka na lůžku, na hadičkách a silných lécích to působí mrazivě, ale zároveň to přesně pasuje k němu: i když stojí na hraně, pořád do toho prostrčí černý humor, jako by si ze smrti dělal soukromý stand-up.
Nikola u toho byla. Znala všechny jeho polohy, vtipy i úlety, znala ho v nejhorších i nejlepších chvílích. A byla to právě Nikola, kdo kolem Patrikova lůžka držel pohromadě celý zbytek světa. Domlouvala návštěvy nejbližších, aby za ním jezdili kamarádi, které měl rád a kteří ho dokázali rozesmát. Mezi nimi zpěvák Matěj Ruppert, moderátoři Miloš Pokorný a Libor Bouček nebo šéfkuchař Zdeněk Pohlreich. Chtěla, aby měl kolem sebe známé hlasy a tváře, aby se necítil sám a měl důvod vydržet každý další den.
Když dorazili, postarala se o to, aby měli kde sedět, běhala po chodbě pro kávu a něco malého k jídlu, ptala se sester, jestli mohou u Patrika zůstat ještě chvilku. Do toho každý den odváděla a vyzvedávala Olivera ve školce, absolvovala malé martyrium hledání parkovacího místa u benešovské nemocnice a po nocích seděla na lehátku, držela svou lásku za ruku a v duchu si přála, aby dostali ještě aspoň jednu společnou minutu navíc. Každá minuta byla vzácná.
27
12
6
34
4
10
