Většina lidí vás vnímá především jako muzikanta. Kde vás lidé mají možnost v nadcházející době slyšet?
Jo, jo, už to začalo. První půlku dubna pojedeme šňůru s Illustratosphere, asi osm deset hraní, Třinec, Odry, Kralupy, východní Čechy, na to se těším. Pak vplujeme s J.A.R. do pražského Lucerna Music Baru, a to na tři koncerty po sobě. Pak mám nějaké přednášky, ještě něco s Triem R. Balzara, na začátku května bigband v Plzni a pak zase Illustratosphere...
Máte toho podle všeho opravdu hodně. Dá se to vůbec skloubit?
Dá. Občas to vrže, sem tam v tom loupe, ale jde to, díky. Když to dobře hraje, když to dobře zní a když není rýma, jde to vlastně docela dobře...
Ale nejste jenom muzikant. Své lásce k přírodě a citu pro ochranu české krajiny jste dal naplno průchod v nové dokumentární sérii z produkce České televize s názvem Krajina Dana Bárty. Co bylo jejím cílem?
Zpráva, alespoň zevrubná, o skutečném stavu naší krajiny a přírody podaná zajímavou, koukatelnou formou a přístupným, srozumitelným jazykem, která nerozladí odborníky a najde si pozornost laické, nebo dokonce nedotčené veřejnosti a která je schopná naznačit, kudy se ubírají cesty nápravy a pomoci. A to všechno z lásky, ano. A aby byl ten seriál nejen dokumentární, ale trošku i vzdělávací, to jsme chtěli.
Panejo, cíl s velkým C. (smích)
S myšlenkou na dokument jste přišel vy sám?
Ne tak docela. Po naší docela úspěšné první sérii Češi zachraňují, mapující ochranářské aktivity našich přírodovědců v cizině, jsme se s režisérem Zdeňkem Suchým chtěli podívat, jakpak je dnes u nás doma. Naše krajina se momentálně proměňuje závratným tempem. Přestává fungovat normálně, je polámaná, rozbitá. Takže jsme si to se Zdeňkem namířili k vlastnímu prahu, což je vždycky výzva, doma je málokdo prorokem.
Dozvěděl jste se v průběhu natáčení i vy sám něco nového? Překvapilo vás něco?
Jak je to vážné, to mě překvapilo. Kráčíte si, koruny stromů si ševelí, krajina je vlastně celá zelená, kvete si, vypadá úplně v pořádku. Jenže je skoro prázdná. Skoro neobydlená. Mizí z ní život. A platí to pro všechny skupiny živočichů, od všemožné havěti přes ptáky až po savce. Ubývá jedinců, velké množství druhů se stává vzácnými. Data mluví jasně: pokud se chceme se svými dětmi a vnoučaty radovat z živé přírody a funkční krajiny, takové, kterou nemusíme neustále podpírat kosou, čistit pilou, dotovat hnojivy a otravovat pesticidy – což prostě čím dál víc prodražuje naše životy –, měli bychom změnit způsob hospodaření. A to nejlépe hned.
Jste velmi zcestovalý a navštívil jste řadu exotických zemí. Která je vašemu srdci nejbližší?
Víte, celý svět se strašně rychle mění a já nemám odvahu se někam vracet, kromě míst, kde by bylo fajn dotáhnout nějakou výzkumnou práci, třeba do Francouzské Guyany, Ghany nebo na Papuu. Není to ale věc zemí, států, vlastně ani světadílů ne. Obyčejnost, venkov a humna. Tropy obecně. To klima, horké vlhko a vlhké horko. A tamní příroda, její bujnost, šťavnatost, smyslnost, rozmanitost a nepřetržitost, zkrátka ten kypící všudypřítomný život, to je to, co fanaticky miluju. Mému srdci je nejbližší rovník.
Na svých cestách jste zažil spoustu zajímavých, ale i úsměvných zážitků. Mohl byste se podělit o některou historku, na kterou dodnes vzpomínáte?
Beru to dneska víc jako celek. Víte, mně popravdě učarovalo, jak jsou vlastně lidé stejní, přestože vypadají jinak. Jak všechny potoky na světě, sotva si vedle nich v noci ustelete, zní, jako kdyby někdo polohlasně mluvil a pomalu se k vám přibližoval. Že když slyšíte deštný prales v poledne šílet z přemíry energie, zní to vlastně jako lesní ticho, i když to má decibeláž startujícího letadla. A tak.
Dočetla jsem se, že na Papui vám šlo dokonce o život, když jste bojoval se zánětem žil. Jak k tomu došlo?
»Po zelenáčsku« jsem si rozdrápal na vnitřní straně stehen pár zanícených a zhnisaných bleších štípanců. Infekce se mi rozlezla po těle a ono si zkolabovalo. Taková sepse v tropech by bývala mohla být i fatální, pokud bych shodou okolností neodpadl až v čistém bungalovu v horském Bukittinggi a neměl s sebou kamarády a širokospektrá kvalitní antibiotika, co bojovala za mne.
Jste poměrně otevřený, co se vaší někdejší drogové minulosti týče. Jak se stane, že člověk něčemu takovému propadne?
No, dá si a semele ho to. Mě hned. Tvrdost drog se mimo jiné odměřuje i podle toho, jak rychle si vás ty drogy podmaní. Vlastně jsem po první lajně chtěl hned druhou a tu hranici mezi tím, kdy »ještě chci« a kdy »už musím«, jsem nezaregistroval. Pervitin je prevít. Vyletí vám sebevědomí, svět zprůhlední jak celofán, zmizí bariéry. To se ví, že vám časem dojde, že je to jen klam a mámení, a navíc půjčka s velmi nevýhodným úrokem, ale to už v tom lítáte. Nemít ten typ profese, která tohle »snese«, byl bych asi v průseru.
Šlo tehdy o mladickou nerozvážnost, nebo to bylo nějakým tehdejším rozpoložením, že jste návykové látky zkusil?
Uhádla jste. Mým tehdejším rozpoložením byla mladická nerozvážnost, jinošská zvědavost a klučičí pýcha. Kačírek a večírek.
Jak jste se z toho vlastně dokázal dostat? Co pro vás bylo tou pomyslnou »poslední kapkou«?
Došlo mi, že jsem toho mnoho podělal a mnohé zklamal. Došlo mi, že jsem přestal být svobodným člověkem. Došlo mi, že to takhle dál nepůjde. Nechal jsem si poradit a sebral všechnu odvahu a kázeň, které mi ještě zbyly.
Řekl byste, že vás tato zkušenost nějak změnila? Že to na vás zanechalo nějaké stopy, ze kterých nějak těžíte dodnes?
No, když začnete v sobě těžit takto, můžete se dostat do pěkné hloubky, ale taky se pak musíte nějak vyhrabat z té hromady vytěžené hlušiny. Démantů tam na dně mnoho nebylo. Bylo by ale s podivem, kdyby na vás tři roky mlácení se do mozku metamfetaminovým krumpáčem stopy nezanechaly. Ale – protože jsem se před tím pervitinovým výletem nerozdvojil – není s kým se porovnat, chachá! Jsem rád, že jsem se vyhnul intravenózní aplikaci, to by mne dojista tento humor přešel.
Řekl byste o sobě, že jste trémista? Jak se s trémou případně vypořádáváte?
Jsem trémista. S trémou se vlastně moc vyrovnat nejde, ale ona většinou odletí, jakmile se začne hrát. To už mám pak naštěstí na starosti mnohem zábavnější a důležitější věci než svoje pocity a obavy.
Velký kus vašeho života byl pevně spjatý s muzikálem Jesus Christ Superstar. Co pro vás osobně toto dílo znamená? Jaké na něj máte vzpomínky?
Krásná učednická léta, dobrá parta a tak. Když si to teď přehraju takové, jaké to chci mít, jako gymplácký fanoušek toho díla, s tou slávou, co mi to tehdy přineslo, v té době, pět let potom, co přestali komouši lidem, jako jsem já, otravovat vzduch, žil jsem americký sen a jsem tomu rád.
Nedávno jste se do role Jidáše vrátil v rámci koncertu z písní z muzikálu. Jaké máte z tohoto »comebacku« pocity?
Bylo to skvělý. Viděl jsem starou partu. Zahrál jsem si to. Zpíval jsem dobře. Před plným barákem. A když to doznělo, kam oko dohlédlo, stáli lidi a tleskali a já měl obyčejnou a velkou radost.
A kdyby tu byla ta možnost, vrátil byste se k roli Jidáše i na divadelních prknech?
Do divadla? Upřímně asi už ne. Z divadelních prken jsem dobrovolně seskočil, jsem muzikant, ne herec. Nikdy jsem toho nezalitoval. I když, abych nedělal kosa a ramena, zvážit se musí všechno a tohle obzvlášť, o to by to bylo těžší. Jinou hrdost a pýchu má v sobě svobodný pětatřicetiletý Krasoň a jinou pětapadesátiletý Jasoň, táta tří dětí. Zatím nikdo nevolal, díky za optání. (smích)
Trojnásobný tatínek... Jak vám tato role sedí? Napadlo by vás před lety, že budete mít takto početnou rodinu?
Sedí, nesedí, snažím se. A ne, nenapadlo. My byli doma sourozenci čtyři... Skoro mi to připadá, že až tři děti v našinci vytvoří ten upozaďovací přesah do budoucnosti bez nutné osobní fyzické přítomnosti, nebo tak něco. Bavili jsme se o tom s klukama, co mají tři děti, že to vnímáme jako svého druhu jinou kvalitu, že je to jako, brumly, brumly, vážně vážný.
Letos je to už deset let, co jste s vaší paní manželé. To přitom bývá pro řadu párů takovým kritickým milníkem. Jak to vnímáte vy?
Krásně. My se máme rádi, pánbůh požehnej.
Co je pro vás ve výchově dětí nejdůležitější?
Nerad o tomhle teoretizuju... Bylo kdysi správně řečeno: genetika nabíjí zbraň a prostředí mačká spoušť. V dobrém i špatném, logicky. I já mám ze své nátury a z průběhu svého dosavadního života spoustu omezení. A rodiče jsme navíc dva. S genetikou už nic nenaděláme, takže to prostředí: prvotním prostředím je hnízdo, doupě. Dítě se koneckonců učí nápodobou, opičí se. Takže asi hezký, cituplný, funkční domov. To by mohlo být, ne?
U Elišky a Mikuláše už je asi namístě se ptát, jestli po vás podědili pěvecké nadání. Půjde některý ve vašich šlépějích?
Ne, kdepak, není to namístě, to se vám jen zdá. (smích)
Fotogalerie |
