Václav Marhoul je na to zvyklý, a dokonce to očekává. Ne každý totiž dokáže jeho snímek Nabarvené ptáče dokoukat až do konce. Stejně jako v Benátkách a v Torontu i v Praze se někteří lidé uprostřed filmu zvedali a odcházeli ze sálu.
„Ano, a tak je to správně, ne každý to unese. Odešlo tak sedm osm lidí, v sále jich sedělo dvanáct set, to je myslím dobrý poměr,“ usmíval se ještě v Benátkách režisér, který si může gratulovat. V Praze sice také sál opustilo osm lidí, tentokrát ale z celkového počtu šestnácti set diváků.
Zrak diváci obracejí v podstatě od prvních minut filmu. Ten začíná tak, že hlavnímu hrdinovi parta výrostků vezme ochočenou fretku, tu polijí benzínem a upálí zaživa, nepříjemná je pak i scéna, kdy je chlapec pohřben do země a vrány se mu snaží uklovat oči. V Benátkách diváci poprvé začali odcházet při scéně, kdy žárlivý muž vydloubne lžící oči mladíkovi, jenž pokukuje po jeho ženě, a hodí je kočkám.
Podobnými scénami je film prošpikovaný od začátku do konce a nejde jenom o násilí, které je pácháno na hlavním hrdinovi, snímek ukazuje lidstvo v jeho nejhorší podobě.
Násilí a beznaděje je ve filmu tolik, že když v sále vydržíte dostatečně dlouho, naprosto proti němu otupíte a veškeré násilí vám začne být lhostejné. Většina opravdu odporných věcí se ale děje mimo obraz, takže si je divák jenom domýšlí, což je mnohdy mnohem horší, ve svých sedačkách se budete neustále ošívat.
A právě proto možná stojí za to film Václava Marhoula vidět v kině na velkém plátně.
Fotogalerie |
