Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Jen pro muže
  • Sport
  • Video
  • Podcasty
  • Antiyoutuber
  • jít naiDNES.cz

    Most, město, kde jsem vyrůstal. Uhnou vám i v baru, ten vliv vás zocelí

    Dycky Most! Vážně? Hláška ze seriálu Most! za několik posledních týdnů přímo zlidověla, je život v Mostě ale opravdu tak růžový?

    K seriálu Most! už se snad vyjádřil každý. V Česku snad neexistuje novinář, který by nevzal útokem hospodu Severka, která se stala především pro Pražany takovým menším poutním místem. Kdo odtamtud nemá fotku, jako by nebyl. Jezdit dneska do Mostu je totiž strašně in.

    Petr Šimůnek, šéfredaktor českého Forbesu, který se v Mostě narodil, dokonce ve svém sloupku zavzpomínal, že v Mostě jezdí rychlodráha. Nejspíš tak u nich doma říkali tramvaji, třeba si to našel na Wikipedii, nebo si možná řekl, že když v Brně jezdí šalina a v Praze tramvaj, tak bude super, když Most bude mít svou vlastní rychlodráhu.

    Já jsem v Mostě vyrůstal v době, kdy se z Mostu do Litvínova kolem chemičky jezdilo tramvají, bydlet v Mostě nebylo v módě a na rovinu říkám, že nemít tam rodiče, asi bych se tím směrem už nikdy nevydal. Ledaže bych jel do Drážďan, což je dneska možná méně lákavé.

    Kvůli Luďkovi, Edovi a pracovitém cikánovi Frantovi jsou Mostečané vykresleni jako xenofobní nemakačenka, co celé dny prosedí v zatuchlé putyce a zlobí se na svět, že se jim nedaří. Jaká je ale realita?

    V Mostě jsem se nenarodil. S rodiči jsme se tam přestěhovali kolem roku 1994 a stejně jako Luďan jsem chodil na 14. základní školu. Důvod byl jasný. Šlo o nejlepší mosteckou základní školu, alespoň naoko.

    Nebudu tady ale řešit a pitvat postsocialistický školský systém, kdy se děti na konci druhé třídy základní školy rozdělily na ty „chytré“ a na ty „hloupé“, což se s nimi vezlo až do deváté třídy. A zatímco ty „chytré“ byly drilovány k tomu, aby v životě něčeho dosáhly, po těch „hloupějších“ se toho zase tolik nechtělo. Zpětné přezkoušení nebylo možné, protože by to znamenalo, že systém není tak dokonalý, jak se tváří být. Někdy se ale stávalo, že děti ze 14. základní školy byly přesunuty do nedaleké zvláštní školy. Ve většině případů ale šlo o romské děti. Já se i přes svou tehdy bídnou češtinu dostal mezi ty chytré. Naštěstí to nikdo zpětně nekontroloval.

    Zpátky ale k tomu, jaké to bylo vyrůstat v Mostě. Kdybych věděl, že mi to někdy k něčemu bude, možná bych si psal i deník, ale v dětství mi to nepřipadalo důležité.

    V první scéně seriálu Luďan přijde o práci, protože se nechce omluvit své romské kolegyni za to, že řekl, že „cikáni nikdy nechodí do práce dřív“. Snad taky nepřijdu o práci, ale přiznám se, že vůbec netuším, jestli jsem někdy byl s Romem na pivu.

    Ne proto, že bych byl rasista, z čehož mě snad nikdo s ohledem na můj arménský původ nemůže ani podezřívat, ale jde o ostražitost, ke které jsem dospěl za roky žití v Mostě. Jde čistě o vlastní zkušenosti, která je naprosto subjektivní.

    Již z dětství mám zažito, že když potkáte partičku Romů, pokusí se vás oloupit, přestože jde třeba o vašeho souseda, se kterým se denně potkáváte na chodbě a znáte své rodiny. Nyní je řeč o dětech a teenagerech. Nejde o teorii, ale o vlastní zkušenost. Přišel jsem o pár korun, ale získal velmi cennou zkušenost. Později jsem takto přišel o milovanou kšiltovku a další drobnosti, protože jsem si vždycky našel nějakého romského kamaráda, který mě časem zklamal, čímž neříkám, že všichni jsou špatní, jenom já jsem většinou měl špatný odhad.

    Za ty roky, co v Mostě nežiju, se mnoho nezměnilo. V roce 2017 jsme na Expresu psali článek, že rodiče v Mostě mají strach pouštět své děti ven, protože dětské gangy jim přepadávají jejich milované ratolesti a ty se domů vrací s brekem. Problém se týká převážně mosteckých „sedmistovek“ a „pětistovek“, což je blízké okolí 14. základní školy.

    Jen dneska se místo desetikorun kradou mobilní telefony.

    „Také mi cikánka předevčírem napadla holku, u 505..., a telefon ukradli před třemi měsíci,“ uvedla na Facebooku Petra Uhlíková. „Tak mi právě cikáni přepadli syna, u 525, jemu se nic nestalo, naštěstí přišel jen o mobil, ale ven ho už nedostanu...,“ doplnila na Facebooku Barbora. Tohle je pasáž z článku, který na našem webu vyšel 17. července 2017.

    Když jsem v Mostě žil já, vše bylo jinak. „Sedmistovky“, což jsou paneláky na Liščím vrchu, které začínají sedmičkou, patřily převážně skinheadům. A těch v Mostě rozhodně nebylo málo. V době svého dětství si neumím představit, že by právě tam vládly gangy romských dětí, které by kohokoliv okrádaly.

    Očima dítěte můžu s klidným svědomím říct, že Most byl teritoriálně rozdělený.

    Kolem Benediktu to bylo skinheadů a ti zase nechodili do „stovek“, což je oblast kousek od přesunutého kostela. Někdy v osmé třídě jsem šel v zimě na „Benďák“ a už z toho byla bitka s pěti skinheady, protože jim vadilo, že tam jsem. Byla to pravá skinheadská férovka, ze které jsem vyvázl díky své rychlosti, hbitosti a jejich hlouposti téměř bez zranění. Stalo se to ještě v době, kdy se kvůli každé rvačce nevolala policie.

    V seriálu Most! jsou skinheadi vyobrazeni jako tři retardové, kteří v městské hromadné dopravě jezdí hlavou dolů anebo se natáčejí při blbnutí na dětském hřišti. Já si pamatuju, že v době, kdy jsem v Mostě vyrůstal já, šlo o organizované skupiny retardů, které pravidelně pořádaly nesmyslné a krvežíznivé „zátahy“ na místní romskou menšinu.

    Několikrát jsem byl svými kamarády, kteří byli sami skinheadi (paradox žití v Mostě, každý má nějakého kamaráda skinheada), upozorněn, abych nechodil tam nebo tam, protože bych mohl přijít k úhoně. Ne vždy jsem si to zapamatoval, často se stávalo, že jsem se ocitl před tlupou na bitku nadržených nácků, kteří před sebou viděli hubeného tmavého kluka, který se k jejich údivu nepokoušel utíkat. Pamatuju si, že jednou jsem od jednoho z nich dostal výchovnou facku, protože jsem měl na krku znak marihuany, což bylo v té době strašně cool, i když jsem třeba trávu v té době neviděl ani z té slavné „rychlodráhy“, která spojuje Most s Litvínovem.

    Nepamatuju si ale, že by tyhle zátahy kdy vedly k něčemu dobrému. Atmosféra v Mostě byla vždy tak nějak hustší než v jiných městech a tyto stupidní výpady ničemu nepomáhaly. Naopak se ještě víc prohluboval zákop, který byl v Mostě odjakživa mezi bílými a černými vykopaný. Možná to bylo tím, že téměř každý mladý Čech byl někdy zbit Romem a téměř každý Rom byl někdy napaden partou skinheadů. A já jsem jako Armén, cizinec, vždycky stál někde uprostřed.

    V živé paměti mám, jak nás v osmé třídě nahnali do Chanova, že se zúčastníme běhu proti rasismu. Absurdní na tom bylo, že po příjezdu na místo nám náš tělocvikář nakázal, abychom mu předali všechny cennosti. Že nám je vrátí zase v Mostě. Tolik jsme si odnesli z běhu proti rasismu. 

    Žít v Mostě ale neznamenalo se jenom bát, kdy vás někdo okrade nebo zmlátí. Legendární jsou večery v dnes již neexistující „Factorce“, kde se také dalo slušně zašít, když člověk chtěl jít za školu, nebo noci v „Neprakťáku“. Ani tam ale nebylo bezpečno. Dodnes si pamatuju konec prosince 2003, kdy se do klubu snažila vniknout osmička výtržníků ozbrojená noži, baseballovými pálkami a boxery.

    Jeden z výtržníků byl ochrankou zabit na místě, druhý zemřel dva dny po útoku v nemocnici. Jelikož kamarádův otec pracoval na chirurgii v mostecké nemocnici a říkalo se, že jeden z mladíků mu umřel na operačním stole, vstup do „Neprakťáku“ jsme měli na dlouhou dobu zakázaný. Nedávno jsem ale jel kolem a zdálo se, že stále funguje. Fanoušky seriálu Most! by mohlo zajímat, že je asi minutu pěšky od Severky.

    Zajímavé je, že ačkoliv přeživší útočníci čelili obžalobě z ublížení na zdraví, výtržnictví, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci, poškozování cizí věcí a z propagace fašismu, trestu se kvůli překročení promlčecí lhůty vyhnuli. Mnoho štěstí jim to ale nepřineslo. Třetí ze skupiny zemřel v listopadu 2006, když ho neznámý pachatel zastřelil na chodbě mosteckého panelového domu, kde bydlela jeho přítelkyně.

    Když už jsem zmínil nemocnici, věděli jste, že legendární seriál Nemocnice na kraji města se v roce 1976 začal natáčet v interiérech mostecké nemocnice? S nadsázkou se dá říct, že od té doby se v nemocnici zcela nic nezměnilo a možná je lepší ta chomutovská spalovna.

    Když jsem poprvé do Mostu přivezl svou manželku, která vyrůstala v prvorepublikové vile v Berouně, měla asi měsíc depresi. Jednou jsem ji vzal dokonce na vyjížďku do Janova u Litvínova, to mě asi po minutě jízdy prosila, abych raději zatáhl střechu, což jsem samozřejmě neudělal, protože bych musel zastavit.

    Nedávno jsme se bavili, že jednou budeme muset nechat naše budoucí děti – zatím máme jenom jedno – u babičky a dědečka v Mostě přes víkend, nebo klidně i týden v kuse, aby si prarodiče užili vnoučata déle než během několikahodinové návštěvy, kterou se snažíme absolvovat minimálně jednou měsíčně, a žena mi řekla, že si neumí představit, že naše děti si budou chodit hrát ven v Mostě.

    Vyrůstat v Mostě sice není zrovna procházka růžovou zahradou, pokud to ale vezmete za správný konec, dost vás to zocelí. Když na Žižkově řeknete v baru, že jste z Mostu, uhne vám z cesty i ten nejtvrdší z nejtvrdších. Není to klišé, ale životem vyzkoušený fakt.

    Fotogalerie

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 23:00 úterý 25. června 2019. Anketa je uzavřena.

    • Super
      92
    • Trapas
      32
    • Haha
      16
    • Cože
      14
    • Tvl
      13
    • Sladký
      11