Meda Mládková, rozená Sokolová, vyrůstala na severu Čech. Tatínek pracoval jako sládek, maminka byla ženou v domácnosti. Ačkoliv materiálně nestrádala, prožívala nešťastné dětství díky krutému chování otce, kterého se od malička bála.
„Víte, tatínek byl hrozně přísný a zlý. Když jsme něco udělali, měl v chodbě karabáč a tím nás bil. Pořád na všechny křičel. Maminka nemohla ani nic říci nebo se mu postavit, protože na něm byla závislá. Taková byla doba,“ svěřila se Meda před několika lety v pořadu České televize 13. komnata.
Medu hluboce poznamenal vztah s otcem a konec 2. světové války.
„Ztratila jsem k němu díky jeho chování lásku. Nevzpomínám si, že by se se mnou kterýkoliv z rodičů kdy mazlil, dal mi pusu, posadil si mě na klín nebo si se mnou jen tak povídal,“ dodala s tím, že dodnes neví ani to, kde je otec pohřben.
Meda vystudovala královehradecké gymnázium, po jehož absolvování se nechala pár let vést hlasem svého srdce a věnovala se své vášnivé zálibě – tanci, a to zejména za války ve Vídni, kde si díky tomu upevnila svou vlastní nezávislost a sebevědomí.
Na konec 2. světové války však vzpomíná s rozpaky. Byla svědkem brutality spojené s odsunem Němců a právě to mladou intelektuálku ovlivnilo natolik, že se rozhodla z Československa odstěhovat. Vydala se studovat ekonomii do Švýcarska, kde vzhledem ke komunistickému puči roku 1948 také zůstala a angažovala se v redakci politicky orientovaného časopisu československých exulantů Skutečnost.
Spolu s Ferdinandem Peroutkou, Pavlem Tigridem a dalšími ostře kritizovala odsun sudetských Němců, vymezovala se proti komunismu a prosazovala ideu propojenější Evropy.
Jelikož získání švýcarského občanství bylo velice obtížné a azyl časově omezený, přijala Meda v zájmu zachování vlastní svobody a možnosti volně cestovat nabídku k sňatku od belgického šlechtice, za kterého se v roce 1949 také provdala a získala tak belgický pas.
Meda Mládková v roce 2002. Tehdy jí bylo 83 let. Věřili byste tomu?
V Ženevě založila první exilové nakladatelství s názvem Edition Sokolová, které později přesunula do Paříže a vydávala díla exilových autorů.
Zde je třeba uvést na pravou míru terminologii, kterou Mládková dodnes striktně rozlišuje. Dle jejích vlastních slov nebyla emigrant. To je totiž, jak praví, člověk, který už se nechce vrátit domů. Ona byla v exilu. Celý život Čechy milovala a toužila se sem, stejně jako její manžel, vrátit a předat své rodné zemi bohatství, které shromáždila a které jí po právu náleží.
Roku 1955 se mladá bojovnice seznámila s renomovaným ekonomem původem z Čech Janem Viktorem Mládkem, kterého přišla požádat o finanční příspěvek pro své nakladatelství. Krátce nato se rozvedla a roku 1956 začala studovat výtvarné umění na pařížské L’École du Louvre při Sorbonně. Ve stejném roce poznala slavného malíře Františka Kupku.
Česká národ je Medě za mnohé vděčný. Bohužel jí to patřičně nevrací.
Kupka tou dobou nepožíval v Čechách ani ve Francii přílišné popularity. Pro Medu Mládkovou ale znamenaly jeho obrazy zásadní průlom ve vnímání moderní umění a rozhodla se, že jeho dílo bude propagovat a odkaz šířit. Navštěvovala pak malíře pravidelně až do jeho smrti roku 1957 a příslib, který mu dala, po celý život naplňuje. Podařilo se jí od té doby shromáždit největší soukromou sbírku Kupkových děl na světě.
V roce 1960 byl Jan Mládek povolán do centrály Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu do funkce guvernéra a Meda se za ním odstěhovala a následně se za něj provdala. Ve Washingtonu studovala americkou literaturu a umění na George Washington University a později na prestižní Johns Hopkins University v Baltimore.
Společně začali budovat rozsáhlou sbírku uměleckých děl, které se sama obětovala například i v tom směru, že nikdy neměla vlastní potomky.
V roce 1967 přijela Mládková na návštěvu do Československa, obcházela ateliéry a postupně se seznamovala se zdejší výtvarnou scénou. Začala se naplno věnovat rozvoji české umělecké tvorby a její propagaci v zahraničí. Její snahy však zhatila sovětská invaze v roce 1968.
Jak lze jednoduše vyvodit, komunistický režim nebyl Medinému úsilí nakloněn. Intenzivně se o ní zajímala Stb a snahy vyhrabat na ni špínu vyvrcholily v roce 1984, kdy byly Mládkové znemožněny jakékoliv cesty zpět do rodné země.
Manžel Jan Mládek zemřel pouhé 4 měsíce před 17. listopadem 1989. Meda se poté vydala zpět do své domoviny, kde se zapojila do aktivit Občanského fóra. Od roku 1990 věnovala převážnou iniciativu do navrácení své celoživotní hodnotné sbírky moderního umění z Washingtonu tam, kam patří. Do Čech!
Usměvavá Meda Mládková na oslavě svých 97. narozenin.
Sama to vnímá jako poselství. Jako svoji povinnost. Majetek v hodnotě přesahující 30 milionů dolarů, v přepočtu tedy kolem 720 milionů korun, se rozhodla věnovat Praze. Vhodný prostor nalezla však až po 10 letech vytrvalé snahy, kdy se jí podařilo přes odpor úředního aparátu získat k dispozici zchátralé Sovovy mlýny na pražské Kampě. Ty zrekonstruovala a v roce 2001 poprvé otevřela v podobě slavného Muzea Kampa.
Jako připomenutí společných cílů a památky svého muže založila Meda Mládková Nadaci Jana a Medy Mládkových, která muzeum spravuje. Motto, které vítá návštěvníky na vnější stěně hlavního výstavního sálu, vyjadřuje vlastenecké pohnutky manželů Mládkových, které stály na počátku budování sbírky: Vydrží-li kultura, přežije národ.
Ani v sedmadevadesáti neztrácí Meda její pověstný šarm a noblesu.
Česká mentalita ji však velice zklamala. Netušila, že bude po celou dobu své vytrvalé snahy o navrácení českého národního bohatství bojovat s nesmyslným odporem, skoro až bojkotem, ze strany české byrokracie, která Medě od začátku jen podráží nohy a k jejím darům se staví velice neochotně.
Právě to bojovnou medu nejspíš motivovalo k výrokům, kterými bodla do srdce snad každého hrdého Čecha: „Toto je moje země, toto je moje město, ale žiju raději v Americe. Tady je to pro mě příliš těžké,“ uvedla před několika lety. „Jsem hrdá, že jsem vrátila umění na místo, kde to bylo vytvořené a kam to patří, když se mě ale zeptáte, kde se cítím doma, tak musím říci, že asi nikde.“
Hlavním strůjcem oslavy byl Medin blízký přítel Jiří Pospíšil.
Na počest Mediného narození jí uspořádal oslavu její blízký přítel, politik Jiří Pospíšil a známou mecenášku umění tak dojal až k slzám.
Nám nezbývá než této obdivuhodné ženě popřát ještě mnoho budovatelských sil a zdraví do dalších šťastných let jejího života.
Fotogalerie |
