„Takhle vypadá žádost o příspěvek z Programu záchrany architektonického dědictví před podáním. Ještěže úřaduju vlastně rád,“ napsal Matěj Stropnický k zasedacímu stolu, který je plný dokumentů. Hned nato už musel vysvětlovat a odrážet útoky těch, kteří mají pocit, že si z dotace chce koupit domácí kino nebo dříví na zimu.
„Dotace jsou na to, že opravit cokoliv v památkově chráněném objektu je dražší, ty nejsou na naše podnikání, takže se můžete klidně smíchy převalovat, jak chcete, ale věci moc nerozumíte,“ vzkazuje jednomu z pochybovačů, kteří se nemohli dočkat chvíle, kdy Matěj o žádosti o dotaci nebo příspěvek, chcete-li, promluví.
„Já si třeba myslím, že Matěj chtěl zachránit kulturní památku, které hrozilo zničení,“ brání Stropnického jistá Zlata Maděričová.
„Já vám nechci ze svých daní platit barák,“ čílí se Richard Fořt, který je znechucený dotačními čachry a podvody z doby (ne)dávno minulé. S těmi ale Stropnický nemá nic společného a věšet mu je na nos není příliš fér ani k věci.
„Já taky nechci, aby se z mých daní platila výstavba dálnic,“ kontruje Stropnický, který je v tomto bodě sám proti sobě. Případná dálnice by totiž pomohla zvednout návštěvnost jím zvelebené památky a radost bych měli všichni.
Bylo by zajímavé zjistit, jak jsou na tom kritici Stropnického s dotačními žádostmi? Nežádali třeba oni sami nebo jejich rodiče a příbuzní o dotace na nový kotel nebo třeba tepelné čerpadlo? V takovém případě by se lidé, kteří o ni nežádali, mohli cítit dotčeni, že přispívají jiným na lepší vybavení jejich vlastního domu.
Až si tu lidé začnou zametat nejprve před vlastním prahem, bude se dát v Česku jíst z podlahy. Ještě dlouho ale budeme „odkázáni“ na klasické stolování.
Fotogalerie |
