Přiznám se vám, že jsem byl v posledních letech silně alergický na větu, kterou často můžeme slyšet z úst představitelů veřejného, politického i církevního života. Často ji používají před blížícími se svátky, zvláště vánočními: „Měli bychom se v těchto dnech zastavit a zamyslet…“
To je taková nicneříkající směsice mravokárného, kazatelského, nostalgického patosu, sice dobře míněného impulzu, leč prakticky nepoužitelného. Mám-li si něco představit pod pojmem klišé, pak právě toto. Kdo se tady zastavil? Kdo měl čas uprostřed presu a diktátu okolností popřemýšlet? A najednou přišlo něco, kvůli čemu se zastavilo všechno a zamysleli se mnozí. A šlo to i bez řečí, samo…
S přáteli o tomto čase jezdíváme od nepaměti na jednu horskou chatu v Beskydech k několikadennímu pobytu. Letos to ale bude jinak! Na stropě poschoďové postele každoročně přibývají vyryté vzkazy, které vždy rád pročítám a jimiž se bavím. Jeden se mezi nimi vyjímá jako stálice. Stojí v něm: „Život je úlet! Úlet je pařba. Pařba je techno. Techno je všechno!“
Vždy mě to rozesměje.
Jsem milovníkem moderní hudby a rád přemýšlím nad mnohými texty, často v nich nacházím velké bohatství a poselství v mnoha ohledech, které mě velmi oslovuje. Řadu notoricky známých textů zapracovávám i do svých promluv a kázání. Vyjadřují totiž soudobým jazykem přesně to, čím lidé žijí, co se odehrává v jejich myšlenkách, srdcích, nitru, duši. Často se v podtextu skrývá i hluboké spirituální poselství a duchovní výpověď. Stačí jen trošičku poposunout výklad textu či poodhalit význam volených slov. Jsem v úžasu nad bohatstvím, jež obsahují.
Například při pohřbu Evy Pilarové jsme se v závěru vydatně opírali o píseň Tam za vodou v rákosí. Jen málokdo by řekl, jaký tenhle text může mít duchovní rozměr. A přece!
Jsem generace, která mimo jiné vyrůstala na muzice slovenské skupiny Team. S rodinou jsem se loni zúčastnil jejich koncertu, parádně jsme si ho užívali. Co kus, to pecka! Hráli zrovna píseň Boli sme raz milovaní... Nejsem člověk, který by hned za vším něco viděl. Považuji se za normálního chlapa, kterému tu a tam i déle trvá, než mu něco dojde či zpravidla nedojde nic.
Bylo však do očí bijící, že stadion nejvíce aplaudoval, kdykoli Paľo Habera zpíval slova: „Ten kto bol raz milovaný, ten nepríde do pekla. Boli sme raz milovaní, a tak budeme raz spasení.“
V tu chvíli stadion bouřil potleskem a to jsem si uvědomil, že v podstatě hovoříme o tomtéž. Zatímco kdybych tam vystoupil já se stejným poselstvím, dostal bych po hlavě plechovkou. V okamžiku, kdy totéž vysloví Habera, dav se může zbláznit dojetím.
Ono je v podstatě jedno, kdo to říká.
Pro mě je důležité poznání, že v lidech je přirozená touha po dobru, po tom, aby byli milovaní, po vysvobození, po naději, po spáse. A to je zásadní! Myslím, že je úkolem církve reflektovat soudobým jazykem a myšlením život dnešního člověka. Umění zachytit pestrou paletu, na které se odehrává skutečný, reálný život plný hledání, tužeb, obav, prázdnoty, zklamání, krachů i bezradností. Stejně tak plánů, radostí, vítězství, zkušeností. V tom všem být lidem blízko. Být s lidmi!
Moc bych si přál, abychom si v novém roce navzájem více rozuměli. Jsem přesvědčen o tom, že stále je toho neskonale mnoho, co nás spojuje. Snad si to také více uvědomujeme právě nyní, kdy jsme nuceni být na jedné lodi. Což je dobře a svědčí nám to navzájem.
Je dobré vědět, že „život náš je lacný hotel, iba chvíľu bývaš v ňom“. A že třeba konečně objevíme, že i když někdy o věcech hovoříme trošku jiným způsobem, přesto nám v zásadních věcech jde vlastně o totéž: abychom nebyli namydlení, abychom nezůstali bez pomoci, abychom udělali zkušenost, že jsme milováni, a tudíž i spaseni.
Držím palce a všechny ze srdce zdravím!
Fotogalerie |
