Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Jen pro muže
  • Sport
  • Video
  • Podcasty
  • Antiyoutuber
  • jít naiDNES.cz

    Ohromující žena na trůnu: Musela se dožít vysokého věku, než ji úplně pochopili

    Zemřela britská královna Alžběta II. Vládla úctyhodných sedmdesát let, nejdéle ze všech současných vládců na světě. | foto: Profimedia.cz

    Co se vám vybaví, když se řekne královna? Předně všem naskočí automaticky přídomek anglická. Neúsměvná stará shrbená paní, co měla šedesát let stejný účes, stejné brýle a stejnou kabelku. Je mnoho lidí, kteří neznají nikoho jiného, kdo si z Westminsterského opatství odnášel jablko, žezlo a korunu. Odznaky moci, jejichž tíha může nejednomu podlomit kolena. Tato žena měla však pod hermelínovým pláštěm velmi svižné a hlavně velmi silné nohy.

    Jedním z jejích posledním oficiálních počinů, kdy se ještě těšila pevnému zdraví a měla vedle sebe svou životní lásku, prince Filipa, je fotografie, na níž seděla tehdy čerstvá devadesátiletá okupantka britského trůnu a kolem sebe má tři generace svých nástupců. Královnu Alžbětu II. a prince George dělilo v roce 2016 necelých 87 let.

    Až bude korunován jako král Anglie, a jestli vůbec bude, nejspíše nikdo z vás, kdo tento článek čtete, už nebudete na světě. A dost možná, že sám princ George si bude svou prababičku pamatovat hlavně jen z fotografií a z vyprávění všech svých možných učitelů, příbuzných a historiků.

    Královna Alžběta II. a tři dědicové trůnu: korunní princ Charles, nyní nový král Karel III., princ William a princ George

    Zcela jistě tím bude ochuzen. Pamětníci a současníci Alžběty Windsorové by mu podali plnokrevnější a barevnější obraz o ženě, která se královnou stát nikdy neměla.

    A když už se jí stala, zařídila si to tak, aby nemohla být překonána.

    Je mi tě opravdu líto, Lilibeth

    Narodit se do rodiny Windsorů se může na první pohled zdát jako velká zábava. Nikdy nebudete strádat hlady ani majetkem, patří vám pozemky, hrady a o kariéru se vám taky někdo postará. Narodit se do rodiny Windsorů ale taky znamená vyrůstat mezi lidmi, kteří ještě stále dělí společnost na třídy, věří na modrou krev, před poddanými si drží odstup a nikdy, nikdy za žádných okolností nedají ani náznakem najevo, co se jim honí hlavě.

    Zvláště potom, jste-li v přímé dědické linii.

    Vévoda z Yorku Albert s vévodkyní z Yorku Alžbětou Bowesovou-Lyonovou a malou dcerou Alžbětou. Tato rodina je později známa pod jmény král Jiří VI., Královna matka a královna Alžběta II.

    Když přišla malá Alžběta roku 1926 na svět, její rodiče na trůn neměli ani pomyšlení. Albert, vévoda z Yorku, byl až druhorozeným, navíc hodně koktal a taky se styděl chodit mezi lidi. K jeho smůle měl ale jeho starší bratr Eduard namísto panování zájmy v rozvedené Američance Wallis Simpsonové, což bylo ve 30. letech 20. století něco nemyslitelného, zvláště pak, jste-li kromě hlavy pomazané ještě navíc hlava církve. A než bys řekl Bertie, byl z koktavého vévody koktavý král Jiří VI. a z desetileté Lilibeth se stala přímá následnice trůnu.

    Skončilo jednou provždy radostné dětství a začala královská výchova, kterou těžce nesla hlavně Alžbětina mladší sestra Markéta. Sally Bedellová Smithová, královnina biografka, ve své knize Život moderní panovnice popisuje sesterské trápení dvou dívek, mezi něž se postavila zeď vzrostlá z protokolu. Obě ihned pochopily, že sice mají stejnou krev, ale najednou každá z nich jiné postavení. Markéta svou starší sestru upřímně litovala, když byla svědkem její životní přípravy na státnické povinnosti.

    „Nikdo si nedovede představit, jaká nesmírná zodpovědnost před ní ležela a jak s ní musela už v tak mladém věku naložit,“ cituje kniha Markétu.

    Alžběta byla od mládí vedena k panovnickým povinnostem, už bylo jasné, že jednou zdědí trůn a rozsáhlé země. Její mladší sestra Markéta Alžbětu litovala. Nejspíše dobře věděla, proč.

    Protože když se stanete panovnicí ohromného impéria v pouhých pětadvaceti letech, může vás to buď položit, nebo z toho uděláte historickou výhru.

    Nezdržujte, jdu plnit svoje povinnosti

    Korunovace velmi hezké princezny na velmi hezkou královnu byla opravdu velkolepá. Britská stanice BBC vysílala z Westminsterského opatství úplně poprvé živý televizní přenos a mnoho hostí se muselo téměř šest hodin otravovat v ledově studené gotické kobce, než konečně přestaly všechny ty ceremonie a únavné řeči.

    Žezlo, jablko a koruna mohou člověka někdy tížit, hermelínový plášť svou vahou podlamovat kolena. Tato drobná žena však nese svoje nové „dary“ s úsměvem a už 62 let pod hermelínem ukrývá pevné nohy.

    Zbrusu nová královna Alžběta II. slíbila vše, co slíbit měla, vzala do ruky žezlo, jablko, nasadila korunu a upalovala úřadovat, protože povinnosti nečekají a její země byla po válce celá rozbolavělá a potřebovala se dát do kupy.

    Byla to dobrá panovnice. Vypadala krásně na známkách, vypadala krásně na portrétech i na mincích, uměla jezdit důstojně na koni a seděla na nich vždycky sošná a velitelská.

    Když na koni projede okolo panovnice, může se stát, že to někdo nezvládne.

    Osobně odepisovala na dopisy poddaných, téměř každý rok si musela potřást rukou s asi 50 tisíci lidmi, rodila děti, přednášela proslovy, hádala se s Margaret Thatcherovou, milovala uniformy, a hlavně jí jako velitelce ozbrojených sil věrné muže v nich, krotila poťouchlosti svého manžela prince Filipa, cestovala, navštěvovala, řečnila, mávala, hostila, přebírala, obdarovávala, pohřbívala své blízké, pohřbívala ty nemilované.

    Tento portrét patří údajně mezi královniny oblíbené. Skotské barvy na skotských vřesovištích.

    Byla upjatá, důstojná, v gestech a řeči úsporná, neúsměvná, poznamenaná odcizeným a chladným přístupem babičky Marie z Tecku, obklopená lidmi, kteří si v její přítomnosti dávali automaticky ruce za záda k vyjádření úcty nebo jí neustále připomínali, že není na světě pro zábavu, ale pro službu druhým.

    Pohřeb krále Jiřího VI. Alžběta, stojící vzadu, si nasadila kamenný výraz už v mládí, ostatně Marie z Tecku, stojící na fotografii čelem, jí šla příkladem. Byla to matka krále Jiřího VI., žena přísných mravů a odstažité povahy. Slabou chvilku si dovolila jen její snacha – manželka krále Jiřího – Alžběta Bowesová-Lyonová. Má utrpný výraz.

    Fungovala mnoho let jako dobře namazaný stroj s vědomím, že jakékoliv šlápnutí vedle se bude řešit v tisku, bude se řešit u prezidentů cizích zemí, bude se řešit v diplomatických domech, bude se řešit nad pintou v pubech, nebo dokonce může začít nespokojeně hučet a lát před branami Buckinghamského paláce a lomcovat jeho mřížemi.

    Nebylo proto snadné být vzorem nejen své zemi, ale i své rodině. A už vůbec nebylo snadné být vzorem pro veřejnost a zároveň pro sebe zůstat člověkem.

    Než konečně pochopili, nazývali mě všelijak

    Tohle všechno na první pohled hrubé, násilné, nelidské, arogantní a neženské chování mělo smysl, který svět oceňuje o mnoho, opravdu velmi mnoho let později.

    Ačkoliv formálně bez vlády, ale fakticky s hlasem nepřipouštějícím diskuzi vedla svou zemi jejími velkými strastmi i malými radostmi, stejně jako to dělala u své rodiny. Když bylo třeba, napsala synovi dopis, aby se okamžitě rozvedl s manželkou Dianou. Když bylo třeba, posvětila válku o Falklandy. Když bylo třeba, odmítla se míchat do politických hádek svých provincií. Když bylo třeba, zkrotila si zpupného kanadského premiéra, který chtěl změnu ústavy.

    Žena jednoho muže, jediný muž jedné ženy. Jestli je co královně závidět, pak její absolutně neotřesitelné manželství s Filipem, princem řeckým. Celý svůj život musí stát jeden krok za svou ženou.

    Vždycky udělala všechno, když něco bylo třeba, ale nikdy to nikomu nevysvětlovala. Neobhajovala se, nepyšnila se, nepolemizovala, neotáčela se dozadu, nelitovala, alespoň ne navenek. Zasahovala tiše a rychle, útoky oponentů, tisku či veřejnosti přecházela mlčením.

    Odtažitá mrcha, v dnešní moderní společnosti zbytečná, zněla její největší kritika, není nám k ničemu! A celá ta hrůza se ještě dovršila tím, že Diana Spencerová se roku 1997 zabila v autě. Lidé všude v ulicích plakali, královna na svém skotském zámku Balmoral mlčela. Takto jí velela přísná výchova, neústupná povaha, mentalita rodu, z něhož vzešla, neochota pro okázalá gesta a odpor k projevovaným slabostem.

    Tajemství královny nejspíše tkví v tom, že vypadá křehce jako jarní poupě, ale uvnitř je to povaha tvrdší diamantu.

    Síla osobnosti ale netkví v tom, že žulovýma nohama stojíte pevně na místě a odmítáte uhnout, ale že výtku pochopíte, přijmete ji a jste ochotni naslouchat nejen dobrým radám, ale i konstruktivní kritice.

    Je nespravedlivé, že královniny zásahy pro udržení jednoty lidu i rodiny prošly bez povšimnutí jako automatická povinnost, zato její neprojevený smutek nad ženou, která nedokázala a nechtěla pochopit principy fungování v tak složitém mechanismu, jako je vést duší a velet pevnou rukou, dráždil lid k nepříčetnosti.

    Rok 1997 pod ní povážlivě rozkýval trůn. Diana se zabila v autě a Alžběta, zvyklá na úplně jiný přístup, se stáhla na skotský zámek Balmoral a nechtěla nic komentovat. Veřejnost ji začala skoro nenávidět, pomohl až tehdejší premiér Tony Blair.

    V nouzi poznala přítele, a to tehdejšího premiéra Tonyho Blaira. Poddala se změnám, o které ji žádal, pochopila, že do nového století musí vstoupit jinak a že v jejím požehnaném věku se už hodí spíše vřelejší přístup moudré a laskavé ženy znalé života nežli panovnice důsledně držící svoje nechtěné dědictví pod krkem tak pevně, až na něj šly mdloby.

    Teprve až na sklonku jejího života všechno, co kdy řekla, provedla, myslela, zničila, zachránila, nevyslovila, chtěla a odmítla, došlo porozumění těch, kdo s ní v jedné zemi prožívali mnoho let svůj vlastní osud, a když otočili hlavu k Mall Street, mohli si pomyslet: je tam. I když svět je jeden splašený zmatek, každý den v Anglii musíme čelit něčemu novému, neznámému, děsivému, tragickému, nepochopitelnému, ona tam pořád byla neměnná jistota.

    A až jednou nebude, a to přišlo nyní, přijdou po ní ti, které sama vychovala, aby v tom pokračovali.

    Takto vypadá nejužší královská rodina dnes. Naskočila do ní obyčejná červená krev, za princem Williamem stojí neurozená rodina Middletonových.

    Byla to jedna žena svého prvního a jediného muže, který musel neustále stát jeden krok za ní, byl to nejlepší vývozní artikl Anglie, je to stále symbol úcty, tradic a váženosti ostrovní země.

    Byl a zůstane to devadesátiletý maják čelící dotírajícím vlnám a pořád neúnavně a svědomitě blikající zbloudilým lodím na cestu.

    Nejdéle vládnoucí žena na anglickém trůně, jediná panovnice, která za války sloužila v armádě, matka tří synů a jedné dcery, jedna žena jednoho muže. Lilibeth Windsorová, která se musela stát Alžbětou II.

    Bůh ochraňuj královnu, volali z tradice její poddaní.

    Ne, ten nemohl nad Alžbětou držet ruku věčně a God save the Queen se mění na God save the King.

    Je proto dobré mít k němu jiné přání.

    Bůh ochraňuj památku této impozantní osobnosti.

    Navždy.

    Fotogalerie

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 1:10 sobota 7. ledna 2023. Anketa je uzavřena.

    • Super
      185
    • Trapas
      16
    • Tvl
      14
    • Cože
      13
    • Sladký
      11
    • Haha
      10