Koukalová: Vystála jsem 14 hodin frontu „na královnu“. Ke konci na mě šly mdloby. Stalo se to vůbec?

Ještě když byla královna mezi námi a slavila své 95. narozeniny, zapřísahala jsem se, že až zemře, napíšu ten nejsmutnější a nejdelší článek na světě. Nakonec to bylo celé jinak, o její smrti jsem se dozvěděla po telefonu v momentě, kdy jsem si doma sundavala boty. Volali mi totiž z televize, kde jsem byla předtím komentovat její zdravotní stav, abych se otočila na patě a přijela zpátky. Byl to čtvrtek přesně 19:30 našeho času, protože v ten moment televize BBC a Twitter Buckinghamského paláce vydaly oficiální prohlášení. Od té doby jsem neměla moc času se zastavit a přemýšlet nejen nad tím, že bych měla napsat nejdelší a nejdojemnější článek na světě, ale když bylo rozhodnuto, že odletím do Londýna na pondělní pohřeb, bylo jasné, že určitě půjdu do fronty ke katafalku, abych si ten svůj moment posledního sbohem mohla prožít sama v sobě. A pak o tom všem napíšu článek. Možná nebude nejdojemnější, ale nejdelší určitě ano.

Přemýšlela jsem nad tím už na letišti v Gatwicku, kdy jsem se v osm večer po příletu rozhodovala, za pojedu vlakem na hlavní Victoria Station v Londýně a pak směr ubytování naštěstí jen kousek od centra dění, nebo i s kufrem zamířím rovnou do Southwark parku, odkud se táhne fronta k Westminsterském paláci, která je prý vidět až z vesmíru.

Ta „moje“ měla mít zhruba osm kilometrů a stát se v ní mělo až 14 hodin.

I pasovou kontrolu na letišti v Gatwicku hlídá zesnulá panovnice.

Rozhodla to za mě až dáma, která mě viděla váhat u nákupu jízdenek. Ostatně to je první věc, které jsem si v Londýně, kam jsem se na poslední rozloučení s královnou vrátila asi po jedenácti letech, všimla. Jakmile projevíte jen náznak zaváhání nebo nevědomosti u automatu na jízdenky či příliš dlouho, v tomto případě rozuměj asi čtyřicet vteřin, koukáte na plán metra, ihned k vám někdo přiskočí a ptá se vás, jak vám může pomoct. Tolik lidí, kteří vám chtějí nabídnout svoje služby, jsem nezažila snad za celý život.

Dámě jsem sdělila, že přemýšlím nad tím jet přímo na konec fronty, ale odradila mě od toho ráznými slovy. Tak za prvé mám příruční kufr a za druhé mám na zádech batoh, takže to nepřichází v úvahu, jelikož do Westminsteru s sebou smíte mít jen jedno zavazadlo a nesmí to být v žádném případě kufr. Vyptala se mě, kde bydlím, nasměrovala mě na správnou kolej, oslovovala mě „darling“ a „love“, což jsou slova, která jsem pak slyšela směrem k sobě ještě stokrát a nic víc vám nedokáže zvednout náladu, a řekla mi, abych se šla vyspat a do fronty se zařadila brzy ráno, protože to bude únavné, po letu určitě musím být vyčerpaná a měla bych nabrat sil.

Měla pravdu. Na bytě jsem vedla silácké řeči o tom, jak vstanu v pět ráno, ale nakonec jsem to zalomila až skoro do půl deváté. Kolegové z Mafry, kteří se mnou sdílejí pronajatý byt, se mi smáli, že s takovou přijedu domů až ve tři v noci, a skoro se trefili. Ostatně výhrůžných titulků o tom, jak se fronta na šest hodin sem tam uzavře nebo v ní kolabují lidé, jsem viděla už dost. Ale přesně proto jsem do Londýna taky přijela. Jednak mít možnost říct své poslední sbohem ženě, kterou jsem sledovala celý svůj život a díky tomu jsem si našla svoje místo v novinařině, a pak zažít to, co už možná zažít nikdy nemusím. Nejen pocit sdílení s ostatními cizími lidmi, ale i historický moment, kdy se Británie loučí s panovnicí, která jim vládla sedmdesát let a téměř nikdo, kdo v celé osmikilometrové frontě stál se mnou, nikdy nikoho jiného nezažil.

Rychle ráno vyčistit zuby, nahodit batoh, do něj dát černý kabát, přeci jen byste měli jít ke katafalku ve smutečním a trochu slušně, pro jistotu vlněný šál, dva mobilní telefony a ostatní se tak nějak pořeší po cestě. Z mé stanice metra Nine Elms do stanice Bermondsay to trvalo jen asi dvacet minut a hned u východu už stáli typičtí „bobíci“ a za nimi cedule s nápisem Lying-in-state queue, která se pravidelně opakovala na každém půl kilometru po celou trasu.

Cedule Lying-in-state Queue jsou po celé trase na každém rohu.

„This way, my dear, queue this way, darling,“ usmívali se na mě a na další lidi, co vycházeli se mnou z metra a rukou naznačovali, že se máme dát do prava. Zaváhala jsem, zda je vhodné se jich na to ptát, ale nakonec jsem se k nim po dvou krocích vrátila s dotazem, zda jsou po cestě ještě nějaké obchody. Pokud jim to přišlo jako stupidní dotaz, nedali to ani náznakem najevo. Nebojte, madam, nakoupíte si jídlo a pití ještě před parkem, je tam asi šest obchodů, usmívali se na mě.

Typický sendvič s vejci a šunkou, dvě litrové lahve vody, antibakteriální gel, kapesníčky, zeleninové křupky, balenou šunku, dva pytlíky sušeného masa a tištěný Daily Mail s Williamem a Catherine na titulce ke čtení. Najednou měl batoh asi tři kila a to jsem ještě mohla být ráda, protože už v půli fronty se mi zdálo, že váží padesát. Od metra k Southwark parku to bylo asi pět minut chůze, všude už byly zátarasy a na každém rohu stafáž, která ukazovala davu, kam máme jít. Že se blížíte k začátku fronty bylo zcela jasné, cedule byly na každém rohu stejně jako štěbetající hloučky lidí, co šly s vámi stejným směrem. V Southwark parku už byly vytyčené cik-cak trasy, svižně se šlo jen pár minut a najednou stopka. Dav se nakupil a začal se řadit.

Čas příchodu a zařazení se do fronty: 09:50 ráno.

Od této chvíle se začalo počítat skutečné čekání.

Moje čeština se ve frontě nedá ignorovat

Do každé trasy se vedle sebe vešli dva, maximálně tři lidé. Stojím sama, přede je mnou je žena v modré bundě s mužem v šedé bundě a povídají si, zřejmě manželé, hádám. Za mnou malá mladá dívka s tmavými vlasy v culíku a vedle ní dvě dámy indického původu. Rozhlížím se kolem. Přes dvě trasy vidím čtveřici mladých černošek, které vypadají, že si odskočily z kanceláře, mají na sobě šaty do práce a boty na podpatcích. Smějí se a fotí se a já přemýšlím, jak to na těch podpatcích dají, jedna má dokonce otevřené sandále. Zima zrovna není, stojím jen v tričku a lehkém svetru, ale docela fouká. Vedle mě přes nataženou šňůru se spolu baví parta tří kluků, hádám jim tak osmnáct, všichni mají černé mikiny. Vidím dvojice žen, dvojice mužů, partnerské dvojice, vidím rodiny s dětmi, vidím hodně mužů v oblecích s kravatou, vidím i dost starých lidí, kteří mají hůlku nebo se jim těžce chodí a spíše se už jen šourají. Fronta postupuje velmi pomalu, jen po krůčcích, a já přemýšlím nad těmi starými lidmi o holích, co je čeká a jak to zvládnou.

Kolem je neuvěřitelná směsice přízvuků, národností, barvy kůže, někteří se dobře baví, jiní stojí mlčky, další si jen tiše povídají mezi sebou.

Uběhly zhruba dvě hodiny. Vypila jsem první litrovou lahev vody a snědla zeleninové chipsy. Daily Mail mám přečtený tam i zpět. Žena v modré bundě přede mnou se dala do řeči se dvěma dámami indického původu, které stojí před ní, a baví se o délce fronty. Dala bych si kafe, ale jsme pořád v Southwark parku a navíc přemítám nad tím, že dát si teď kafe není dobrý nápad, protože káva je močopudná a nikdo nevíme, za jak dlouho budou nejbližší toalety.

Někdo volá. Je to reportér ze CNN Prima News, ví o mě a ptá se mě, kde jsem, že by se mnou přijel udělat vstup. Domlouváme se, že mu dám vědět, až se Southwark parku vyjdu. Manželé přede mnou se po mě otočí, ale nic neříkají. Pomalu postupujeme dál a bavím se tím, že pozoruji lidi kolem sebe. Někteří muži si na klopu saka dokonce připnuli i řády, ale nemám se k nim jak dostat, abych se je na ně zeptala. Nebe se zakrylo velkým mrakem, naštěstí neprší, ale zastíněné slunce znamená pocitově velký chlad a celá jsem se rozklepala. Možná zimou, možná taky i špatným spánkem. Dívám se po statných Britech v obleku s kravatami a je mi jich líto, vítr je nekompromisní. Očima vyhledám čtyři černošky z kanceláře, nezdá se, že by jim náhlý chlad nějak vadil. Asi londýnský zvyk.

Přijdeme ke zlomu cik-cak trasy, je tam altán a z něj reportéři točí své vstupy o začátku fronty, na nebi se nad námi zjevil zpravodajský vrtulník. Někdo ve frontě vykřikl, že se máme učesat, protože nás natáčejí, všichni jsme se rozesmáli. V každém zlomu trasy stojí stafáž ve vestě a promlouvá ke každému z nás. Vítejte, jak se máte? Ještě vydržte, už brzy budete u východu, usmívají se na nás. Žena přede mnou se ptá muže ve vestě, zda je dobrovolník. Ano, všichni jsou tu dobrovolníci a jsme tu na směně od sedmi od rána, odpovídá jí mladík. Jak dlouho ještě? ptá se ho. Celá fronta měří asi osm kilometrů a vypadá to na čtrnáct hodin, odpovídá jí. „Wow“ se nese jak vlna celou řadou kolem mě.

Znovu někdo volá. Je to kavárník Richard Hrádek, majitel pražského Cafe-Cafe, je taky v Londýně, odlétá večer domů a chce se zastavit za mnou mě přijít jen pozdravit. Domlouváme se, že se potkáme zhruba v jednu odpoledne, to už bych měla být z parku určitě venku.

Moje čeština se už nedá ignorovat ani přeslechnout, žena v modré bundě se na mě podruhé otáčí a osměluje se. „Jsem z České republiky,“ odpovídám jí a zvědavě na mě koukají i její nové kamarádky před ní. „Z Prahy?“ ptá se mě Indka se šik střiženými vlasy. „Ano,“ říkám. „Oh!“ zvolají obě dvě sborově a vyprávějí mi, jak před lety v Praze byly a jak krásné město to je. Nedá jim to a zajímá je, co tady dělám. Svěřím se jim, že jsem tu služebně jako novinářka, ale dnešní den je pro mě osobní, přišla jsem si to tady vystát, abych se poklonila královně. Zajímá je můj příběh. Vyprávím jim o tom, jak jsem se narodila ve stejném roce, kdy si lady Diana brala prince Charlese, že moje máma z ní byla úplně šílená, a proto mi celý život říkala „Dajáno“, že to díky ní jsem se začala zajímat o královskou rodinu a stala se ale nakonec fanynkou samotné královny, že o královské rodině v Česku píšu a mluvím v televizi a že když celý život sleduji život královny, musím jí přijet taky poděkovat za to, že jsem se díky tomu začala věnovat něčemu, co u nás dělá málo lidí. Utváří se kolem mě menší hlouček, začínáme se bavit o rodině samotné, o novém králi a o panovnici. Vytahují se balení Pringles, mimochodem jíst Pringles je v Londýně asi národní sport, má je v ruce snad každý, a začínáme se dělit o brambůrky i o životní historky.

Fronta se pořád pomalu sune vpřed, ale východ je naštěstí už v dohledu, dozvídám se, že žena v modré bundě se jmenuje Ellie, muž v šedé bundě vedle ní je opravdu její manžel Richard a jsou z Brightonu.

Dnes v noci pojedou domů. V kolik to bude, to nikdo neví.

Pět ginů s tonicem a nabídka soukromé toalety

Někdy kolem poledne se dostáváme z parku ven na ulici. Přecházíme ulici kachním pochodem, pouští nás jen po skupinkách. Zastavili kvůli nám dopravu, bobíci se na nás usmívají a říkají nám: Hurá, tak jste venku!, ale rukama nás pohání, abychom šli rychle. Na ulici se už zase řadíme na pravou část chodníku, maximálně tři vedle sebe. Naše prozatímní parta drží při sobě, vidíme první mobilní toalety. Ellie a její dámy si chtějí odskočit, rychle se tam tvoří zástup. Lidé ve frontě si slibují, že si budou hlídat místo. Na každých dvaceti metrech je dozor v zelených vestách, který frontu usměrňuje a hlídá, všechno jsou to dobrovolníci. Když kolem nich procházíme, zdraví nás a ptají se nás, zda jsme v pořádku. Uvědomím si, že to musí říct každé skupince lidí v doslechu, čili nejenže tam stojí od rána na jednom místě, ale ještě ke všemu musejí být umluvení, protože ten obrovský had najednou postupuje celkem rychle.

Dostaneme se k domu krále Eduarda III. u Temže a máme výhled na londýnské mosty a protější stranu břehu. Někdo se směje, že tahle fronta, která se právě celá táhne po břehu řeky, je perfektní vyhlídková cesta na všechny učebnicové londýnské stavby a památky. Lidé si dělají fotky, slunce začalo pražit, ale od řeky dost fouká. Nikdo nevíme, zda se obléct, nebo vysvléct, ve svetru je vám vedro, v tričku už zase zima. Znovu telefon. Majitel Cafe-Cafe Richard Hrádek jde „od přechodu“, což zlomová část mezi parkem a frontou na ulici, směrem ke mně a hledá mě. Vybočím z řady a hned ho vidím, mávám na něj a on mi mává zpět s taškou v ruce. Přinesl mi hotové poklady. Pamětní vydání časopisu Time, časopisu Life, novin The Times a hlavně pět ginů s tonicem v plechovce. Dva jsme si otevřeli hned, povídáme si, zdrbli jsme půlku Prahy a pomalu se mnou postupuje dopředu. Zhruba za půl hodiny se musí odpojit, jinak by se neměl jak dostat zpět na ulici, ty připojené k frontě jsou uzavřené. Když odchází, donutí mě si nechat i zbylé tři giny s tonicem a rozhodně se mu nebráním a můžu se mu uděkovat. Jakmile osiřím, Ellie s manželem Richardem se mi hned smějí, že jsem to ve frontě vyhrála.

Nabízím jim plechovky, Richard nechce, bude řídit a neví kdy, a Ellie zatím odmítá.

Mezitím se ve frontě rozšířila zpráva, že tu s námi stojí i David Beckham, ale nikdo neví, kde je, jestli vepředu, nebo až na konci. Teprve až večer se dozvíme, že Beckham přišel do fronty už ve dvě ráno a byl asi pět hodin před námi. Dostáváme se k dalšímu přechodu v rezidenční čtvrti, na balkoně v prvním patře sedí černošská žena s africkým šátkem na hlavě a volá na nás, že dveře do jejího domu jsou otevřeny a je tam toaleta volně k použití. Pod domem stojí možná její sestra, nevíme, která vyndala na ulici stůl a nabízí zdarma čaj. Obě ženy se dočkaly velkého potlesku, někteří lidé z fronty využívají jejich pohostinnosti a už se nikdo nemusíme ptát těch okolo nás, zdá nám někdo podrží místo, již se to děje automaticky a nikdo se nemusíme bát, že ztratíme svůj vystátý čas.

Posunuli jsme se k dalšímu zlomovému přechodu, čeká tam na mě reportér CNN Prima News, jsou asi dvě hodiny odpoledne. O kousek jsme frontu předešli bokem a bavíme se spolu, o čem bude vstup, lidé nás zvědavě poslouchají, možná v hlavě hádají, odkud jsme, a ukazují si na kameramana.

Živý vstup pro CNN a hlavně naše čeština zaujala moje okolí ve frontě.

Když se vracím zpět na svoje místo za Ellie a Richardem, všimla jsem si, že se skladba lidí za mnou změnila, ta malá dívka s hnědými vlasy v culíku má vedle sebe staršího bělovlasého muže. Vidím ty tři mladíky v černých mikinách, vidím statné Brity v obleku a s řády, vidím ty staré dámy o holi, vidím rodinu se dvěma dětmi, vidím dva skvěle oblečené muže, zřejmě partnery, kterých jsem si všimla už v parku, ale nikde nevidím ty čtyři „sekretářky“. Nakonec na ně rychle zapomenu, přijeli zdravotníci a začali nám rozdávat vody.

Jsme udivení, jak skvěle to mají zorganizované, ale to ještě netušíme, co nás čeká u Westminsteru.

Sto tisíc lidí před námi, šest lidí kolem mě až do konce

Zatím se suneme vpřed, občas jde celý had rychle, občas pomalu, čas utíká, někdo klevetí, někdo si čte, někdo jen tak kouká a přemýšlí si o svém, procházíme kolem bobíků a kolem dobrovolníků, všichni nás zdraví a povzbuzují nás, abychom vydrželi, policisté chodí kolem naší fronty, konverzují s námi a nechávají děti se fotit s jejich typickými čepicemi. Počasí je jak na houpačce, občas je jednu půlhodinu pocitově třicet a druhou půlhodinu zase osm stupňů. Had se posunul a s ní i naše místa k ulici vedoucí na promenádu u řeky. Ve frontě před námi nastává jásot a křik, nevíme, co se tam děje, ale už za pár minut se došineme k partě dobrovolníků, kteří na nás výskají ze schodů a mávají na nás páskami.

Bez „wristband“ totiž dál nesmíte, budete je ukazovat každých 500 metrů a hlavně kdyby se něco stalo, můžete z fronty odejít a pak se do ní zařadit, jinak byste museli zpět na začátek. Moje páska měla číslo 096293. Nikdo nám to nepotvrdil jistě, ale zřejmě to znamená, že přede mnou bylo 96 tisíc lidí. V ten den. Páska se totiž každý den mění. Ti, co stáli frontu den přede mnou, ji měli fialovou. Tak se předejde tomu, že by ji někdo půjčoval nebo chtěl prodat. Nasazení pásek se neobešlo bez rámusu a jásotu, dobrovolníci na nás halekali, že jsme to zvládli a že se máme držet, my zase halekali na ně, že jim děkujeme za jejich práci, někteří lidé začali tleskat, někteří si se „zelenými a modrými vestami“ dělali selfie.

Pásku s číslem jsem si vyfotila z postele postele, kam jsem se doplazila asi o...

Tower Bridge se zrovna otevřel, člověk alespoň během stání ve frontě viděl všechny učebnicové památky.

Na náplavce u Tower bridge, což je ten zvedací most, na mě čeká kameraman Petr z našeho vydavatelství, přišel se na mě podívat a zkrátit mi chvíli. Pomalu postupujeme kolem řeky Temže, most se zrovna zvedá, fotíme si všichni projíždějící loď, nese mi batoh, který mi už teď připadá, že má padesát kilo a rozbolela mě z něj ramena, a povídáme si o všem možném.

Ten starší muž s bílými vlasy to nevydržel a ptá se: „Promiňte, nechci být nezdvořilý, ale nepoznávám vaši řeč“. „Jsme Češi,“ odpovídáme mu a to mu prozatím jako odpověď stačí. Dojdeme až k London bridge a gin s tonicem, káva a litr vody se začíná hlásit o slovo. Mobilní toalety nikde, nahodile zkusím jednu z mnoha restaurací, která se tam nachází. Vejdu do dveří a než se stačím nadechnout, hosteska mi už říká, že pokud jsem z fronty, jsem vítána použít jejich toaletu a ještě mě k ní kousek odvede.

Neuvěřitelné. Napadá mě, jak by to bylo v Česku, ale je možné, že když jste v cizině, vidíte svou domovinu jinýma a hlavně horšíma očima a zbytečně nasazujete české, ale přeci jen trochu odtažité nátuře psí hlavu. Hlavně jsem šťastná, že si můžu od rána umýt ruce klasicky mýdlem a vodou, patlat se dokola antibakteriálním gelem pokaždé, když chcete sáhnout na jídlo, není zrovna moje oblíbená disciplína. U London bridge ve čtyři odpoledne začíná skutečná zima. Řeka Temže hází vlny, za které by se nestyděly ani mnohé řecké ostrovy, policajti se na svém člunu začali povážlivě kymácet, vítr je tak studený, že máte pocit, že se vám vyrolovala kůže i maso a fouká vám přímo na kosti, a protože jsme mezi budovami, nejde k nám ani paprsek. Vyndávám kabát a šál a klepu se jak drahý pes, všem, kdo mají vlasy, to lítá kolem obličeje na všechny strany a nejde je ani pochytat do skřipce nebo do gumičky. Ellie s manželem nasazují kapuce, Indky někde z nějakého neviditelného klobouku kouzelníka Pokustóna vytáhly vlněné pláště, lidé hromadně otvírají batohy a navlékají vše, co navléct mohou. Dost lidí ale s sebou nemá nic a přišli v krátkých kalhotách, sukni či šatech. Znovu si vzpomenu na ty čtyři sekretářky. Malá hnědovlasá holka za mnou mě poprvé oslovuje, jestli jsem ta, co mluvila s tím televizním štábem. Dáváme se do řeči, jmenuje se Anna, je původem z Polska, ale už dvacet let žije v Manchesteru, kam emigrovali její rodiče. Připojuje se i starší bělovlasý muž, co nemohl poznat moji řeč, jméno se nedozvíme, ale dozvíme se, že je z Oxfordu a přijel vlakem.

A v ten moment a od této doby jsme ta parta, přede mnou i za mnou, co budeme až do konce držet spolu a společně také dojdeme k rakvi zesnulé královny.

Ovšem před námi je ještě dlouhá cesta. Respektive krátká, nicméně s čekáním v edici Nekonečno. U London Eye, které tentokrát nesvítí, jak bývá zvykem, mě kolem osmé večer dohání můj druhý kolega Adam, nese mi powerbanku, řeknu mu do jeho článku pár postřehů z fronty a míříme každý jinam, já zpět na značku, on za svými povinnostmi. Do našeho hloučku se připojuje muž s manželkou a s malou holčičkou, je jí asi pět let, on má s sebou příruční kufr. V ten moment to ještě netuším, ale až budu vycházet z Westminsteru od katafalku s rakví královny, vzpomenu si na něj.

Ve frontě se už „připíjí na královnu“, z cizích lidí je vaše dočasná rodina

Po celou cestu nás doprovází světelné digitální cedule informující nás o tom, že Lying-in-state fronta je 14ti hodinová a může docházet k velkým zdržením. Někdo přišel s tím, že v Southwark parku na začátku se vstup na šest hodin uzavřel, hned se probíráme zprávami na BBC a litujeme ty, kteří dorazili naprázdno. Muž s kufrem vytáhne whiskey, kelímky a dělí se s dalšími o alkohol, Anna na mě mrkne a vytáhne svoji plechovku s ginem, nenechám se dvakrát pobízet a otevřu svoji. Ostatně do Westminsteru nesmíte už s pitím ani s jídlem, musíme to všechno zdělat, než tam dorazíme. Připíjíme si na královnou a když se rozhlédnu za sebe, vidím, že ve frontě nejsme jediní, kdo si „připíjí na královnu“, lidé buď mají nějaký alkohol s sebou, nebo si kupují drinky po cestě. Že by byl ale někdo opilý, to ani náhodou a nic takového se nestalo. Už je tma, už je velká zima a dobrovolnická stafáž se začíná zajímat o malé děti a hlavně o staré lidi.

Už v devět večer se nám Westminster zdál na dosah ruky, ale čekaly nás ještě tři hodiny. .

Stojíme ve frontě už deset hodin, máme před sebou ještě jeden most a poslední cik-cak u Westminsteru, ostatně Westminster už vidíme na druhé straně řeky. Jenže únava se začíná dostavovat. Děti kňourají, pochopitelně, přestože byli rodiče upozorňováni, že je nemají brát s sebou, největší obava je pak o staré lidi s hůlkami. Dámy za mnou to ale prý zvládají dobře, i když sotva vlečou nohama. Není si kam sednout, země je studená jak led, navíc to není tak, že bychom stáli a ve stoje si aspoň trochu odpočinuli, pořád se krůček po krůčku posunujeme vpřed a já začínám cítit každý nášlap. Batoh na zádech je jako kámen, i když v něm jsou už jen dvě plechovky a patery noviny, bolí mě záda, ramena, nohy i kyčle. Táhne mi na nohy, nevzala jsem si ponožky a silně si uvědomuju nepohodlí.

Naštěstí se všichni v každé partě, na kterou je fronta rozkouskovaná, rozptýlí mezi sebou, my se zrovna bavíme o tom, kam jezdíme na dovolenou a jestli je lepší Řecko, Španělsko nebo Chorvatsko a do toho si „připíjíme na královnu“.

Jestli je stání ve frontě o tom zažít něco mimořádného, pak to svůj účel splnilo, na jeden den se s úplně cizími lidmi stáváte malou rodinou, dělíte se o jídlo, o pití, držíte si bundy, hrnky s kávou, otvíráte cizím lidem batohy a vyndáváte z nich věci, aby je nemuseli sundavat a nandavat, ukazujete si soukromé zprávy a fotky neznámých osob v mobilu, dáváte pozor na cizí děti nebo se nabídnete, že ty zmožené zase na chvíli ponesete vy. Jedna osmikilometrová fronta naplňuje slovo soudržnost v celém slova smyslu, neexistuje, že by někdo předběhl nebo se nevrátil na svoje místo, protože by nenašel „svoje lidi“, mluví se o všem možném, od každodenní práce až po plány na léto, recept na kuře, brexit, oblíbený obchod s oblečením nebo jestli je lepší mít euro či zachovat si svoji měnu.

Na posledním mostě, který vede k Westminsteru, už je jasné, jak moc jsme blízko. Zelené a modré vesty vystřídali policisté včetně těch ozbrojených. Kolem nás jezdí auta, je deset večer, provoz je v plném proudu a jejich pasažéři si nás fotí, natáčejí nebo nám mávají. Typické londýnské autobusy nás míjejí se zvědavými tvářemi nalepenými na okně. Policisté chodí kolem nás a ptají se nás, jestli jsme všichni v pořádku, jeden z nich dojde muže s kufrem, jenž nese v náručí malou holčičku, a ptá se ho, co v něm má. On odpovídá, že věci pro malou. Policista mu říká, že ho snad pustí dovnitř, ale že kufr měl odevzdat v budově na druhé straně mostu. Muž s kufrem to bere jako vtip, ale Anna mi říká, že dobrovolníci opravdu na dav křičeli, že kdo má zavazadlo navíc, musí si ho odbavit u Arcibiskupského paláce.

Servis, který vás ohromí

Asi jsme to ale všichni přeslechli. Navíc není čas o tom debatovat, na konci mostu scházíme okolo jedenácté večer po schodech a je před námi poslední cik-cak trasa před Westminsterským palácem. Tam teprve vidíme, jak je Británie na tyto dny připravená. Už pod schody nás vítají dobrovolníci, kteří stojí u velkých stolů a křičí na nás, že si máme vzít jídlo a pití. Mají tam zásoby balených vod a po stolech rozházené snacky všeho druhu, tyčinky, brambůrky, samozřejmě malá balení Pringles, čokolády, gumové medvídky, můžete si nabrat co jen chcete. Hned za první lajnou čekají další lidé s dalšími stoly, kde je káva a čaj, vše zdarma, jen co hrdlo ráčí. S Annou si bereme kafe a brambůrky, bělovlasý gentleman z Oxfordu sahá po čokoládové tyčince a vodě. Na jedné straně stojí jak vojsko na stráži mobilní toalety, je jich asi dvacet, a dobrovolníci volají do davu, že jsou to poslední toalety před vchodem do paláce, Anna mi podává kelímek s kávou a běží na svou poslední zastávku, had se sune neuvěřitelnou rychlostí dopředu, dobíháme Ellie s Richardem a postaršími Indkami, Anna pak musí podlézat asi čtyři trasy pod šňůrami, aby se zařadila k nám na svoje místo.

Čím jsme blíž, tím je to horší, u cíle nastává peklo, jdou na mě mdloby

Nalajnované trasy jsou podloženy gumovými pláty, které se používají na festivalech, mají nahoře malé výstupky, aby se z bot oklepával nános. Richard s Ellie nahlas přemýšlí nad tím, že tu někde musejí mít nějaký pohotovostní sklad, odkud to všechno během dvou dnů vytáhli a nanosili k Westminsteru a že to jsou ty stejné podložky, které se používají třeba na Glastonbury. Gentleman z Oxfordu poznamenal, že se mu po tom špatně chodí a my s Annou přitakáváme, gumové výstupky bodají do namožených šlapek a každý krok bolí jak čert. Jsou před námi poslední necelé dvě hodiny, zdá se nám, že máme Westminster na dosah ruky a možná právě proto se dostavilo to největší peklo.

Fronta se už zase zpomalila, mám čas se podívat kolem sebe a vidím známé tváře, s nimiž jsem začínala před desátou ráno v Southwark parku. Statní Britové v oblecích mají pořád jen obleky, museli vydržet tu strašnou večerní zimu jen tak, dvě babičky o holi se statečně sunou kupředu, kluci v černých mikinách se mi někam ztratili a nevidím nikde čtveřici sekretářek. Říkám o nich naší partě, všichni je hledáme očima v davu tolika lidí, ale bez úspěchu. Jak dopadly a jestli to vzdaly, to můžu jen hádat. Na každé zatáčce gumového chodníku stojí dva až tři dobrovolníci, čertí ví, jak dlouho, mají u sebe balené vody, které rozdávají, nebo drží pytle na odpadky, nikdo z nich neztrácí úsměv, zato já ano. Cíl je tak blízko a přesto tak daleko, je jedenáct hodin v noci a dopadá to na mě vší silou.

Z námahy se mi rozklepaly nohy, ale nechci si stěžovat, protože vím, že kus za mnou jsou dvě babičky o holi. Začínám mít pocit jakéhosi surreálna, chvíli mi přijde, že se mi to celé jen zdá, a začínám cítit tlak v hlavě, v jeden moment se mi před očima udělají mžitky. Trpím na tlak a někdy se mi stane, že omdlím. Teď zatínám zuby a přesvědčuji sama sebe, že se tady nesmím složit, hodinu před vchodem, protože to by znamenalo, že by mě zdravotníci, nachystaní na každém rohu, vytáhli z fronty ven a bylo by po všem. Skloním se do podřepu a snažím se to rozdýchat, ale je to ještě horší, v ten moment mě strašně rozbolí záda a nohy se mi rozklepou ještě víc. Postavím se zpátky a chytnu první volně nachystanou lahev vody u dobrovolníka, vypiju ji najednou ve víře, že voda je lék a přejde to. Přešlo, ale obrovská únava a bolest nohou stále trvá. Děti toho ale už mají zcela dost. Dělají to tak, že si sednou na studenou zem vždy mezi dva gumové chodníky, takže rodiče je vidí z obou stran klikatého hada, a pak jen přeběhnou do další mezery. Holčička, jejíž táta táhne kufr na kolečkách, je už úplně bezvládná, visí tátovi přes rameno jak mokrý pytel, bambule její čepice se mu odráží od zad a zdá se, že snad i spí. Veselé klevetění najednou utichlo, čím blíž jsme vchodu, tím víc lidé snižují hlasy, je cítit napětí okamžiku, kvůli němuž jsme všichni tady, přestože víme, že nás čeká ještě security prohlídka. Ostatně to nám oznamují na každých deseti metrech. Zvučným hlasem vikingského lodivoda na nás dobrovolníci křičí, že musíme dojíst a dopít vše, co máme, a že nás čeká „security check“, kde nesmíme mít také zapalovače, rtěnku, make-up, pudr, vazelínu, žádnou tekutinu v ničem, antibakteriální gely, krémy, nůžky, manikúru, prostě nic.

Proč make-up a pudr? podivily jsme se s Ellie a s Annou. Někdo nás slyšel z druhého chodníku a odpověděl, že to kdyby náhodou někdo chtěl vlézt do rakve a přemalovat královnu. Všichni jsme vybuchli smíchy, jenže to jsme tehdy nevěděli, jak blízko byl ten muž pravdě. Dvě hodiny předtím se tam totiž odehrál incident s člověkem, jenž musel čekat ve frontě kousek před námi, který se dostal k rakvi a nadzvedl standartu a byl ihned zpacifikován a odvlečen policií. Jedna Indka z naší skupiny se ptala dobrovolníka, zda smí mít malé letištní balení krému na ruce. Řekl jí, že ne, a tak zatímco já jsem vyhazovala nově koupené celé balení antibakteriálního gelu, ona vytáhla La Roche Posay, celkem drahou značku, a obcházela nás všechny, včetně stafáže, ať se tím natřeme, když už to stálo tolik peněz, čím zapříčinila další vlnu veselí a humorných poznámek.

Před námi byl poslední úsek k prohledání zavazadel a dobrovolníky opět vystřídali ozbrojení policisté, cesta vedla kolem zábradlí, které bylo poseto všemi věcmi, co nesměly projít přes kontrolu. Laky na nehty, rtěnky, jablka, bonbóny, chipsy, zbytky jídel, krémy na uvolnění svalů, náplasti, to vše se tam válelo jak na bleším trhu nebo garážovém centovém výprodeji.

Zábradlí u Westminsteru, které vypadalo spíše jako bleší trh.

Zábradlí u Westminsteru, které vypadalo spíše jako bleší trh.

Zábradlí u Westminsteru, které vypadalo spíše jako bleší trh.

Naše parta, která si slíbila kamarádství až do smrti smrťoucí, a určitě to nebylo jen těmi giny s tonicem, a v níž jsme si všichni řekli, že se musíme jednou všichni určitě navštívit od Manchesteru až po Prahu, přestože jsme všichni věděli, že nikdo za nikým nikdy nepojede a už se nikdy neuvidíme, si to mašírovala zvesela k bezpečnostní bráně, bylo lehce před půlnocí a mluvili jsme o tom, že za sebou opravdu máme čtrnáct hodin čekání, dali bychom si horkou vanu a jaké to bude, až budeme uvnitř sálu s katafalkem. Na přemýšlení o tom, jak se budeme cítit, jsme ale měli málo času, u bezpečnostní kontroly jsme byli hned a zhruba deset přepážek zajišťovalo rychlý odbyt. Batohy otevřít, všechno vyndat, hodinky, pásky a šperky dolů, projít přes bezpečnostní rám, mě ještě museli osahat, protože na mě stále něco pípalo a nemohli přijít na to, co to bylo, a rychle všechno zase naskládat dovnitř. Skupinky lidí na sebe čekaly, až se zase spojí s těmi, se kterými utvořily provizorní rodinu, a pak husím pochodem a většinou už mlčky k vchodu do sálu.

Telefony vypnout a být úplně zticha.

Velmi intimní moment s úplně cizím člověkem. Stalo se to vůbec?

Stoupali jsme po schodech po dvou, fronta se dělila na tři řady. My jsme se rychle zařadili hned do té první, která byla nejblíž u královny. Nikdo už nemluvil, stáli jsme po jednom za sebou a pomalu scházeli schod po shodu dolů. Majestátní výhled v ledové kamenné kobce osvětlené svíčkami, katafalk s rakví zakrytou standartou a na ní koruna. Ta stejná, o níž Alžběta II. mluvila, že ji z ní bolí hlava.

Sem tam tichý vzdech, tiché zakašlání, posmrknutí. Lidé kolem mě všeho věku. Muž vedle mě v černém obleku už měl červené oči a tlačil si kapesník pod nos. Velmi stará žena se snažila sejít schody o berlích, někdo hned přiskočil a pomohl jí sejít schod jeden po druhém. Čestná stráž kolem rakve i na obou schodištích po stranách sálu. Vojáci mlčky po hodiny hledící do země, bez pohnutí byť jen o milimetr. Kamera BBC, která z toho už několikátý den jede živý přenos. Lidé v černém sedící na balkoně sálu. Proudící davy lidí mající jen něco málo vteřin na prožití okamžiku. Já a moje stažené hrdlo, na schodu za mnou gentleman z Oxfordu, vedle mě Anna, Ellie a Richard asi pět schodů pod námi.

Hrozně jsem se bála, že v takové rychlosti to nestihnu všechno pojmout a vstřebat. Nikdo nechtěl zdržovat a přesto se každý chtěl na ten velmi krátký okamžik do sebe ponořit. Pomalu na mě došla řada a zavládla ve mě vnitřní panika. Mám se poklonit, nebo se uklonit? Některé ženy poklesly před královnou v kolenou, jiné se pokřižovaly, někteří muži jen sklonili hlavu, jiní opravdu ohnuli hřbet. Zazněl odněkud vzlyk, žena přede mnou došla k prostředku katafalku a pokřižovala se.

Já a bělovlasý gentleman z Oxfordu, jehož jméno jsem se nikdy nedozvěděla, jsme stáli tak blízko sebe, že jsme TAM došli společně. Zvedla jsem oči k její koruně přímo přede mnou a pak se podívala na něj. Vyměnili jsme si rychlý pohled a možná to byla telepatie, možná to byla náhoda, ale oba jsme se zároveň hluboce poklonili. On své královně a já královně. Oba s jinými pohnutkami a přesto stejným cílem. Oba z jedné celodenní fronty, přesto tak daleko od sebe a mluvící každý jiným jazykem. Oba sobě cizí, přesto prožívající společný intimní okamžik. Oba na takovou chvíli, která se nám zdála neuvěřitelně krátká, ale těm za námi možná dlouhá. Nevím, asi jsem i zavřela oči, nepamatuji se. Když jsem se napřímila a musela začít odcházet, o to silnější ten pocit byl. Slzy se mi vedraly do očí a vzlykla jsem. Viděla jsem kameru BBC a nechtěla jsem být ta uřvaná na obraze, ale slzy nešlo zastavit. Vem to čert, nebyla jsem jediná a určitě nebudu poslední. Otírala jsem si oči, nemohla jsem ani polknout, jak jsem měla stažené hrdlo, odcházela jsem ze sálu a u východu jsem se ještě naposledy otočila.

Tak jako mnozí přede mnou a tak, jak to udělají a budou dělat mnozí za mnou.

Bylo pár minut před půl jednou ráno, s gentlemanem z Oxfordu a s Annou jsme si podali ruce, všichni tři uplakaní, Ellie a Richarda jsem už neviděla, kolem mě lidé smrkali, my jsme si poděkovali za úžasnou společnost a rozešli se každý svým směrem. Kamarádství uzavřené do smrti smrťoucí skončilo a nikdo určitě nelitoval, protože jsme všichni byli pohroužení ve svých vlastních myšlenkách a museli jsme je vstřebat.

Například že David Beckham byl sice televizní hrdina fronty, protože nepředbíhal a vystál si ji s námi, ale pro mě byly hrdiny ty stovky dobrovolníků v zelených a modrých vestách, kteří měli obavy o naši dobrou náladu i o naše zdraví a stojí na místě za slunce, větru i deště.

Že ty babičky a dědečkové o holích se špatnými kyčlemi se museli sunout s námi celých čtrnáct hodin a jaké to pro ně asi muselo být, když mě, zdravému člověku, to už na konci přišlo nesnesitelné.

Jaké okolnosti spojí lidi, kteří by se nikdy v životě jinak nepotkali.

Že být solidární není jen výsada neštěstí, ale lidé si pomáhají či vycházejí vstříc i v momentě, kdy je prozatím ještě veselo a to nejhorší, co se nám děje, je to, že bychom se ztratili ve frontě.

Že ty dvě Indky měly ještě ráno v plánu dojít si pak z Westminsteru na večeři.

Kam se poděly ty čtyři sekretářky.

Kde skončil ten muž s kufrem a s holčičkou hozenou přes ramena, jelikož nikdo s kufrem do sálu nesměl. Kdybych po čtrnácti hodinách došla až na security check a tam by mi řekli, že nesmím dál, trefil by mě šlak.

Jestli Ellie s Richardem odjeli domů, nebo si našli nějaký nocleh.

Jestli gentleman z Oxfordu chytne poslední vlak a zda vůbec nějaký jede.

Že mojí mámě by se to líbilo a určitě by se celých deset dní koukala na přímý přenos na BBC, u toho by pila turka a brečela.

Že jsem si neudělala skoro žádné fotky a teď si nemám co dát do článku.

Že když jsem se poklonila, tak mi vypadly vlasy a spadla mi šála a bylo to vidět v celostátní televizi.

Že to trvalo jen asi zlomek vteřiny.

Že mám pocit, že se to vůbec nestalo.

Že už neujdu ani jeden krok a nejradši bych si lehla na chodník.

Že je noc a měla bych jet na byt Uberem, protože nikdy nevíte a máma říkala, že nemám sama lítat po nocích.

Že vám chci všechno sdělit a bude to strašně dlouhé a možná dostanu vynadáno v práci, proč píšu takové Psohlavce, když jiní zvládnou reportáž na jednu stránku.

Že před tím, než jsme tam přišli, drželi stráž u rakve nový král a jeho sourozenci a já jsem to zase neviděla.

Že se mi chce znovu brečet, ale už nemám kapesník.

A že tu vidím na podezdívce fotografii mladé královny a pod ní pohozenou květinu ještě v papírovém obalu.

Tak aspoň udělám poslední fotku. A děkuji.

Poslední fotka královny poté, co jsme vyšli od katafalku. Pod ní leží položená...

Fotogalerie

Hodnocení článku

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 1:17 pondělí 16. ledna 2023. Anketa je uzavřena.

  • 135
  • 96
  • 33
  • 32
  • 29
  • 28