Štědrý večer je dávno za námi, pohádka Tři princezny prošuměla s mizernými šestadvaceti procenty na ČSFD.cz a příští rok se bude vysílat schovaná někde devětadvacátého prosince v devět ráno, jestli vůbec, uvidíme, zda si ČT hned po roce troufne. Lidi si zahejtili na sociálních sítích, napsali, že už mají nátlakových agend plné zuby, odmítli ji a tím to mělo být vyřešeno.
Nic tak strašného se nestalo. Není nikdo, kdo by někdy nebyl v nějaké pohádce a nečelil by zamítnutí diváků. Stalo se, jdeme dál. Ale Josef Trojan se z nějakého důvodu rozhodl rozvést své zklamání v rozhovoru pro časopis Glanc, což je samozřejmě v pořádku, nicméně s výroky, které vytahují obočí do strašných andělských výšin (pun intended).
„I přesto, že se snažím respektovat všechny odlišné názory, tak musím říct, že mi udělalo škodolibou radost, že to lidi naštvalo. Zdá se, že skrze tu pohádku jsme zahráli na velmi citlivou českou strunu, vytáhli jsme nějaké kostlivce ze skříně. Evidentně ještě zdaleka nejsme tam, kde bychom měli být. Pořád je to u nás téma (kdy se království zachraňuje princeznou a ne princem, tedy feminismus, pozn. red.), o kterém se bavíme a máme na to různé názory. Přitom je opovrženíhodné, že něco takového je tématem ožehavým, jelikož by to mělo být úplně přirozené,“ neváhal se svěřit se svými pocity s tím, že konstruktivní kritika pohádky Tři princezny je pro něj přijatelná.
Pro nás taky. Tedy pro nás normální lidi, kterých je nás většina a tiše sedíme doma u obrazovky, solíme poplatky za veřejnoprávní televizi a každý rok musíme čelit hokus-pokusům o vánoční pohádku. Někdy to vyjde a je z toho kinohit, dokonce dvakrát a možná bude i potřetí, žádný strach, někdy to lehce uspěje a pak se to opakuje každý rok a někdy to prostě propadne ihned a je z toho mrzení na obou stranách.
Pak jsou tady ti nenormální, kterých je výrazná menšina, a těch by si Trojan mladší všímat rozhodně neměl, jelikož tím jen validuje jejich důležitost. Asi se dá pochopit, že když je to jeho první pohádka, že k ní má srdečný vztah a těžko se mu přijímá, že se většině diváků nelíbila, nicméně divák je svátost a ten určuje, co bude úspěch a co nebude. A když se divák rozhodne, že první pohádka režiséra Tomáše Pavlíčka prostě dobrá není, neměl byste to říkat nám, Josefe, ale měl byste zajít do České televize se zeptat, proč něco tak těžkého, jako je štědrovečerní pohádka, dávají natočit režisérovi, jenž nikdy nic takového předtím nedělal a má za sebou ne úplně hvězdnou tvorbu.
Protože pak se zase ptáme my, na co tedy musíme povinně dávat peníze, když nám tady veřejnoprávní stanice nahodile zkouší platit režiséry a obsazení za něco, co vzniká každý rok bez pevných podmínek a ono se uvidí, jestli to letos zrovna vyjde. A když ne, tak je to vina nás, že ano, blbečků, co u obrazovek sedíme a nepochopili jsme umčo.
No, tak vám zrovna nevyšla vaše první pohádka. Panebože, to je toho. Spadl svět? Ne. Je vám třiadvacet? Je. Pohádek máte před sebou klidně na třicet let a za vámi úspěšný a oceňovaný film Šarlatán, na pohádku se žádná profesní akademie dívat nebude. Tak proč z toho dělat větší téma, než to kdy bylo? Máte radost, že to lidi naštvalo. A kdo jsou ti lidi? Diváci, A co je mělo naštvat? Zřejmě tohle vaše vyjádření, ne samotná pohádka, kterou jsme už radši vypustili jako jeden z omylů v řadě. Není náhodou posláním herce přinášet lidem radost namísto toho, aby je schválně naštvával a ještě z toho měl radost sám? Protože co to pak je za umění, které vytáčí lidi? To vážně chcete takové věci do budoucna dělat a to je váš kariérní cíl, aby každý, kdo vás kdy ve filmu uvidí, se hned cítil rozhořčen?
A kde, prosím, nejsme, kde bychom měli být? Česko je jedna z nejvíce otevřených a svobodných zemí, tady se mluví o feminismu, o paygapu, o eko a o menšinách na každém kroku, nikdo tu nikomu nic nezakazuje, režisérky si tu usurpují během přímých přenosů čas druhých kvůli svým proslovům o stárnoucích vaječnících, takže v čem se konkrétně máme dovzdělat? Že jste přišli s myšlenkou, jak princezna zachraňuje království? Tak to ani náhodou, to už tady bylo v pohádkách jako Sněžný drak Eugena Sokolovského, O pokladech Víta Karase, Sedmero krkavců Alice Nellis nebo dokonce velmi feministická pohádka z 80. let Co takhle svatba, princi? režiséra Jiřího Adamce, kdy princ David v podání Miroslava Vladyky je ukázková toxická maskulinita, která málem nechá shořet království na popel a ještě víc se projeví v jejím druhém pokračování Ať přiletí čáp, královno, kdy je vlastně vůbec s podivem, že takovou pohádku dneska ještě někdo pustí do vysílání.
V pohádce Tři princezny se nehrálo na žádné citlivé struny, ale na nervy a o to, proč bychom měli neustále dokola chytat naslepo vystřelené šípy od režisérů, kteří si zrovna ten rok vytáhli krátkou slámku. Štědrovečerní pohádka je specifická disciplína a nikdo se nechce v sedm večer obložený kaprem a roztrhaným balícím papírem vzdělávat, to bychom si jinak pustili souběžně běžící dokument Levhart a přátelé na ČT2.
Opovrženíhodné je spíš to, když si někdo představuje, jak nás za povinné poplatky bude i ten jeden jediný den klidu v roce převychovávat. Protože jak jistě víte – a vědět byste měli – štědrovečerní pohádky se netočí pro děti. To je nám snad všem jasné.
Fotogalerie |
