Zachraňte svobodníka Langmajera před jeho „voprcávkami“, než pro něj nebude cesta zpět

Narážka na „vojína Ryana“ se samozřejmě týče jeho úvodu do světa filmu, kdy jako svobodník Kouba sice udělal službu tehdejší agitce československé armády, ale ruku na srdce, film Copak je to za vojáka... Jiřího Langmajera udělal, a ne jen ve smyslu toho, že ho dostal do povědomí lidí.

Představil mladého herce, a to velmi slibného herce, jenž nejenže dobře vypadal, ale uměl hrát, a dokonce zvládl i komediální roli, navíc v té době vystupoval vedle Karla Rodena, nového objevu české kinematografie, u něhož je až teď s odstupem času jasné, že vždy velice pečlivě zvažoval, do čeho se upíše, přestože ze svého angažmá ve vojenské komedii dnes údajně není nadšen. 

Škoda že Langmajer, jeho vrstevník, se nestal i jeho souputníkem a Rodena v tomto nenásledoval.

Kdyby se tak stalo, nemusel by dneska dostávat nuly za svoje filmy.

Ten, co povýšeně vybíral

Langmajer byl vždycky tak trochu záhadná postava, nikdy nebyl úplně nadšen z toho, že by se musel postavit před novináře a v rámci propagace filmu na něco odpovídat nebo dělat cvičeného medvěda, na druhou stranu nikdy nebyl ani vyloženě arogantní, neochotný nebo nepříjemný, vědělo se o něm, že se rád baví a společnosti se nestraní, přestože dříve v jeho životě panovala „temná období“.

Ale na jeho projevu to nikdy nebylo vidět (tedy bylo, ale to si vysvětlíme později).

Jeho věčně pohrdlivý výraz, který Langmajerovi, jenž má to štěstí, že stárne chlapecky, zůstal dodnes, a aura jakéhosi temného podivína osamoceného v rohu a zahaleného do dýmu cigaret, který pomalu popíjí whisky a přemýšlí o velmi hlubokých věcech, vždycky tak lákala divačky k tomu, zachránit ho z jeho opuštěnosti. Není docela fér, že filmaři si toho nevšimli.

Anebo všimli, ale zůstalo to trestuhodně nevyužito.

Proplouval studiovými pohádkami na České televizi, pak konečně přesedlal k nějakému pořádnému hraní charakterních rolí, až nakonec vynikal na divadle a vrcholem byly Shakespearovské slavnosti, kdy se teď můžeme oklikou vrátit k tomu, jak to u umělců většinou bývá, že zatímco jeho osobní život krachoval, ten profesní přetavil vnitřní napětí v něco mimořádného na jeho hereckém projevu.

Langmajer dokázal nadabovat rozverného Amadea, uhranout v roli Richarda III. nebo se zcela seriózní tváří ztvárnit drama v psychologických filmech odehrané jen tím, že nic neříkal. Je hercem na detail kamery, stačí mu jen dlouhý záběr na jeho obličej a snad nikdo nebyl v české kinematografii natolik typizovaný jako on. Sám si na tom dokonce zakládal, divadlo a vážné a chmurné role pro něj byly puncem. Zatímco doma mu padalo manželství, kdy jeho pověstný minibyteček na pavlači byl svědkem nejednoho špatného rozhodnutí, milenek a niterných kolapsů, ke kterým se přiznal až po letech, veřejnost v něm viděla jakousi nadnesenou ikonu vážného umělce, u něhož už ani nejde odhadnout, zda vystupuje sám za sebe.

První zlom, nebo respektive první popíchnutí, přišel s filmem Snowboarďáci, kdy se Langmajer celkem uvolněně vrátil ke komické poloze, aby se náhodou taky nezapomnělo, že zvládne všechno. 

Zvládne, ale to by se mu to nesmělo vymknout z rukou. 

S jeho tragicky pohledným obličejem, který má v sobě dávku křiváctví, arogance a zároveň chlapecké bezradnosti, mohl mít dominantní role psané na tělo, asi tak jako se to povedlo Jiřímu Macháčkovi. Ten je spíše komik než charakterní herec, ale jeho komičnost zůstává vždy samčí, v jeho rolích je znatelná dávka nadřazené mužnosti, aniž by to ženy uráželo, zatímco Jiří Langmajer svými posledními filmy, kde už o nějakém projevu nemůže být ani řeč, končí coby štvaný zoufalec.

Trochu nemuž.

Langmajer dokonce i v reklamě na datové tarify ztvárňuje „Lojzu“, prostě kohosi, kdo mu na krku zůstal z jeho nálady zahrát si odlehčenou roli ve Snowboarďácích či Lajně, zatímco jeho vrstevníci Čermák nebo právě Macháček točí sofistikované reklamy na alkohol či pánskou módu, jsou elegantní, vyzrálí, žádoucí a prodávají svůj věk a zkušenosti.

To ale měla být Langmajerova parketa a zejména pak role Hynka Čermáka měly čekat přímo na něj, na padesátníka se solí a pepřem ve vousech a pichlavýma očima, jenž si sám prošel nevábnými duševními pochody, včetně pití.

A teď by to mělo přijít

Jakmile se mu začalo dařit v osobním životě, kdy manželka měla záletníka už dost a Langmajer našel svou novou životní partnerku po boku Adély Gondíkové, odehrálo se přesně to, co se odehrává v klišovitých scénářích. Jak šla jeho osobní pohoda nahoru, přesně opačným směrem se vydala jeho kariéra. Ze zákulisí jdou zvěsti, že to Gondíková uvrtala nezpěváka Langmajera do muzikálů, kde by si nikdo nikdy nemyslel, že skončí, a do rychloobrátkových filmů, pro něž má sám herec vlastní označení: voprcávky.

Langmajer v muzikálu Mamma Mia!

Nesoudíme, protože jsou to rychle vydělané peníze a všichni musíme platit hypotéku a živit tři děti na škole. Nevíme ani, z jakého popudu se k tomu Langmajer doopravdy rozhodl, ale rozhodně už můžeme mluvit o tom, že je nám (mně) to líto. Na Langmajera by totiž právě teď v těchto chvílích a v jeho věku měla čekat životní role a měla by ležet přímo před ním. Významná historická postava, živá i dávno mrtvá, kladná i záporná, do níž by se naprosto vnořil a zcela neoddiskutovatelně by za ni měl dostat cenu.

Tahle teorie není od věci právě proto, že jeho kolega Roden má za sebou Masaryka a Jiří Macháček si dokázal svoji odlehčenou polohu ukočírovat, zachovat si důstojnou komiku. Přesně proto taky dostal bývalý zhulenec ze Samotářů svou životní roli Tomana, člověka, jehož tady nikdo nikdy neznal, a přesto se na něj dívaly v televizi a v kině miliony lidí.

Ztracený Harry Hole

Že Langmajer na to ve skutečnosti má, to víme všichni. 

Stačí jen, aby se objevil v seriálu Labyrint, a je jasné, že pod vedením schopného režiséra a hlavně existujícího scénáře (protože silně pochybuji, že ty jeho „voprcávky“, kde poslední dobou hraje a které já chci nazvat akurátnějším slovem „sračka“, nějaký scénář vůbec mají) z něj vzejde přesně to, co od něho chceme čekat. Dramatické, a přesto velice civilní a nenucené hraní, jenž by se přesně hodilo do hollywoodských filmů natočených podle thrillerů Joa Nesbøho, kde si postavu musíte prožít a „odbolet“, a ne si ji na place vymyslet, za měsíc s tím jít do kin a na premiéru raději ani nedorazit, jako se to stalo nyní s filmem Chlap na střídačku, jenž byl (už zase) kritikou rozšlapán, Langmajer byl pohaněn, i když se výstražný ukazovák nezvedl výslovně jeho směrem, a bídná produkce odjela na zaslouženou dovolenou za „rychlý prachy“, protože na co se snažit, když „von to nějak odehraje“...

Až to vyvolává zdvižená obě obočí vidět někoho tak fascinujícího a talentovaného plácat se ve fastfoodu, zatímco dříve sedával u pětichodového menu prostřeného na porcelánu a stříbře.

Není třeba, aby se potácel na pokraji duševních sil v dramatických přednesech, i v seriálu Lajna se můžete blýsknout právě tím, že humor, byť dětinský, zvrácený nebo grázlovský, dokážete postavit na herecké osobitosti, ale je teď ještě nějaká vůbec?

Langmajer se hodí na určité typy rolí, ale nemužní zoufalci plácající se mezi dvěma ženami to nejsou ani omylem.

Svobodník Kouba, kterému bylo při vstupu do velkého světa dvacet, se o třicet let později převléká do stejné uniformy během vlastní svatby, aby si udělal sebereklamu na pokračování filmu, zatímco vedle něj stojí Gondíková ve vojenském, sama naprosto vytržená z kontextu, přičemž oba vyvolávají otázky, zda je tohle ještě zapotřebí.

Film měl totiž v té době nějakou poplatnou funkci a dnes se na něj nostalgicky vzpomíná jako na část umělecké tvorby vycházející z reálií, které už neexistují, tedy je nelze ani zopakovat a navázat na ně půjde jen stěží. 

A ta životní role, kterou by si Langmajer zasloužil a měl zasloužit, rozhodně není Kouba.

Ostatně Jiří Langmajer je v prvé řadě oceněný dramatický herec, který má to štěstí, že má i komediální talent. Nicméně šašků vhodných do mrzce napsaných filmů pro zelené vdovy je v Česku tolik, že je můžete přehrabovat vidlemi.

A nejhorší na tom je, že on to ví sám moc dobře. Herec o tom mluví v rozhovoru pro DVTV, kdy přiznává, že jiné nabídky než lehčí bulvární komické role nedostává, a to proto, že „programově začal takové role hrát, aby si od těch velkých a těžkých rolí odpočinul“, kdy náročné hraní ho dle jeho slov ničilo a došlo i na psychiatra a medikaci.

Teď má ale vedle sebe ženu, která, jak tvrdí, mu pomohla se změnit. Tak není načase to znovu zkusit?

Když se vybouráte v autě, stejně si za ten volant dříve či později budete muset sednout. Je to ta nejzdravější věc, jakou pro sebe můžete udělat.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii