Pamatuju si, jaký to tehdy byl strašný hit. Basquiat měl v sobě všechno, co v devadesátkách působilo jako vstupenka do světa, kde se žije rychleji, víc se vším se přijámá jakékoliv umění, víc se trpí a všechno má lepší soundtrack. Příběh týpka, který se vyhrabal z krabice, čmáral jako posedlý a newyorská smetánka mu najednou ležela u nohou, byl tehdy prostě silný. Jean-Michel Basquiat měl všechno, co na mladého člověka v devadesátkách fungovalo. Dredy, špínu, talent, drogy, ateliéry, galerie, kluby, slavné lidi kolem sebe a tragický konec, který z něj udělal legendu ještě dřív, než stihl zestárnout.
Jeffrey Wright se ve Varech vrátil k filmu, který ho před třiceti lety poslal do velkého světa. V úvodu vzpomínal, že Basquiata sem tehdy přivezl spolu s Christopherem Walkenem. On sám byl na začátku, učil se od starších kolegů, koukal, jak se ve filmovém světě chodí, mluví, pije, přežívá. A učil se prý i od Jiřího Bartošky.
„Je báječné být tady znova. Byl jsem tady před třiceti lety a jsou zde někteří lidé zase. První věc, se kterou jsem se dnes po přistání setkal, byl úsměv. Vzpomínám na Jiřího Bartošku, který mě naučil česká slova jako becherovka. Tenhle festival mě přivítal nejvřeleji a rád jsem se na něj vrátil,“ řekl Wright.
Byla to pěkná vzpomínka. Žádné velké hollywoodské divadlo. Spíš návrat člověka, který ví, že se na některá místa nezapomíná, protože jste tam byli ve chvíli, kdy se vám začínal měnit život.
O samotném Basquiatovi mluvil Wright jako o symbolu americké kulturní svobody. O člověku, který v sobě nesl sílu kreativity, neklid, drzost a svobodu, tedy všechno to, čím Amerika umí být krásná, když zrovna není unavená sama sebou. „O příběhu Basquiata se mnoho do natočení filmu nevědělo, tak jsem rád, že jsme přispěli k jeho poznání. Film je oslavou svobody, kterou potřebuje celý svět,“ řekl herec.
Jenže pak Wright odešel. Na film v kině nezůstal, měl další program. A možná udělal dobře. Protože návrat k Basquiatovi po třiceti letech nebyl úplně příjemný.
Když je vám dvacet, ten film vypadá jako otevřené dveře. Jenže dnes už tak cool nepůsobí. Ne proto, že by skutečný Basquiat nebyl velká postava. Byl. Ale film z něj často nedělá člověka, spíš obraz z katalogu. Věčně rozhozený mladý černoch s dredy, který je pořád trochu mimo, pořád někde fetuje, pořád něco čmárá a kolem něj se točí bílá galerijní smetánka, která z něj cítí talent, exotiku, módní vlnu i peníze. A čím déle na to koukáte, tím víc je vám jasné, že film sice chce ukazovat zrod legendy, ale často jen nechtěně ukazuje výrobu produktu.
To je na tom po letech nejzajímavější a zároveň nejprotivnější. Basquiat se tváří jako volný, umělecký, osobní portrét, ne jako školní životopis. Režisér Julian Schnabel ostatně podobně mluvil o tom, že si nehraje na klasický biografický film, ale že točí svůj pohled na Jeana-Michela a bere si u toho autorskou svobodu. Jenže tady podle mě začíná problém. Ta svoboda není tak odvážná, jak by chtěla vypadat. Spíš místy zakrývá, že pod tím vším je docela běžný film o vzestupu a pádu.
Když na stejný film koukáte po třiceti letech, najednou je to celé kostrbatější. Basquiat nezmizel, pořád má sílu v některých scénách, Wright je v hlavní roli pořád výborný a Bowieho Warhol je pořád malý zázrak. Ale film jako celek zestárl. Vybledl. To, co tehdy působilo jako styl, dnes často vypadá jen jako póza. To, co se tvářilo jako syrovost, je místy spíš neohrabané. A hudba, která mi kdysi přišla super, mě teď často obtěžovala. Dlouhé písně, které se táhnou přes scény a nemají s nimi vždycky takový vztah, jaký si film myslí, že mají.
Samozřejmě jsou tam pořád momenty, které vás probudí. Třeba Warholovo oxidační umění, kdy nechává modely močit na plátno, a Basquiat ho konfrontuje jednoduchou větou: proč si to nepochčiješ sám? To je přesně ta chvíle, kdy film na pár sekund zase ožije. Má v sobě drzost, vtip i přesný kopanec do světa, který ze všeho udělá značku, metodu a prodejní příběh.
Jenže takových momentů není dost. Basquiat není špatný film. To vůbec ne. Je to film své doby. Úspěšná žánrovka o umělci, který shořel rychleji, než stačil zestárnout. Film o New Yorku, který už dnes působí skoro jako kulisa z jiné planety. Film, který nás kdysi mohl chytnout, protože jsme v něm viděli frajerství, výjimečnost a zakázané území. Jenže dnes v něm víc cítíte únavu, manýru a smutek z toho, jak snadno se z rebela stane produkt.
To není jen problém Basquiata. Filmů, které dokážou zaujmout i o dvě generace později, není mnoho. Některé přežijí všechno. Jiné zůstanou důležité hlavně jako vzpomínka na dobu, kdy jsme je viděli poprvé. A to je podle mě případ Basquiata. Kdysi mě bavil, protože jsem byl v ideálním věku, kdy člověk ještě věří, že rozervanost je důkaz hloubky. Dnes mě bavil jen po částech, protože už vím, že život se nedá zachránit dobrým soundtrackem, zajímavou bundou ani tím, že se kolem vás motá pár géniů a feťáků.
Wright z toho večera vyšel mnohem líp než film, který přijel uvést. Měl klid, pokoru, vzpomínku na Bartošku, pár přesných vět a důstojnost herce, který už dávno nemusí dokazovat, že patří mezi velké. Basquiat na plátně mezitím připomněl, že některé kultovní věci je lepší nechat v paměti. Tam mají lepší barvy, lepší hudbu a člověk u nich nestárne.
Ve Varech se tak vlastně nepotkal jen Jeffrey Wright se svým starým filmem. Potkal jsem se s ním i já. S filmem, který mě kdysi bavil, protože jsem byl mladý. A který mě teď trochu zklamal, protože už mladý nejsem.
Fotogalerie |
8
34
11
12
39
13
