Když se Expres setkal s Jaroslavem Svěceným v jeho ateliéru, měl skvělou náladu. Byl velmi komunikativní, smál se a při vyprávění nebyl k zastavení. Ale není to tak dávno, co utekl hrobníkovi z lopaty.
„Celá ta urologická nemoc pro mě byla ohromnou zkouškou. Zdravotní stav se mi zhoršoval, ale já to nebral v potaz, dál jsem hrál a cestoval. Ale když jsem se vrátil z Indie, hned mě odvezli do nemocnice, až tak to bylo vážné. Hned z letadla mě odvezli do Hradce Králové,“ začal vyprávění pro Expres houslový virtuos.
A tam začalo tříměsíční léčení závažné nemoci, z níž se nakonec naštěstí nevyklubala rakovina, ale i tak bylo onemocnění pro tělo značně devastující.
„Ležel jsem tři měsíce v nemocnici skoro nehybně, měl jsem šílené bolesti, naštěstí histologie nepotvrdila zhoubný nádor, ale i tak mě čekala závažná operace, ze které jsem měl hrůzu. Ale nedalo se jinak. To byl ale začátek pekla,“ povídal dál.
„Já skoro nekomunikoval se světem, měl jsem kolem sebe jen doktory a sestřičky, byl jsem odtržen od svého života, práce, do toho ty nesnesitelné bolesti, teď můžu říct, že jsem si zkusil opravdové peklo. Dokonce jsem na tom byl psychicky tak špatně, že jsem pomýšlel na nejhorší, dokonce tam byly i myšlenky na sebevraždu,“ šokoval usměvavý Svěcený.
Po prodělané nemoci si začal užívat života na sto procent.
Od té doby musel být pod kontrolou nejen urologů, ale také psychologa. „Byl mi přidělen lékař na duši, protože asi poznali, že to jde se mnou z kopce. Nechtělo se mi ani mluvit, měl jsem černé myšlenky, bylo mi opravdu zle. Naštěstí ale doktor pomohl, začal jsem se cítit lépe. Začal jsem myslet i na návrat k hudbě. Najednou jsem to už nechtěl vzdávat,“ vyprávěl dál.
Nakonec si uvědomil, kolika lidem by chyběl, kdyby život vzdal. Měl kolem sebe nejen rodiče, ale také přátele, a dokonce i novou partnerku, která mu dala nový impulz do života.
„Poznal jsem, kdo je opravdu mým kamarádem. Ale já jsem rád, že se to tak vyselektovalo, aspoň vím, kdo mi za to stojí, kdo mě podržel v tom nejhorším,“ dodal Jaroslav.
Jaroslav Svěcený si sáhl na samé dno.
Do života ho nakonec vrátila závislost na hudbě a houslích. Už se nechtěl litovat, ale chtěl zabojovat a zase lidem přinášet radost svým uměním.
„Opravdu mohu říct, že mě z toho dostaly housle. A radši chodím ještě každé dva měsíce k psychologovi na kontrolu, ale teď můžu říct, že jsem opravdu zase šťastný,“ uzavřel vyprávění upovídaný houslista.
Sám přiznal, že si tu nemoc mohl vyvolat neustálým stresem, nepříjemným rozvodem a tím, že byl workoholik. Ale teď už se naučil odpočívat, zvolnil a užívá si život plnými doušky při cestování.
Fotogalerie |
