Hokejistu Jaromíra Jágra snad nemusíme nikomu představovat. Je to bezesporu nejlepší český hokejista, před nímž se klaní celý svět. Není lehké se k němu dostat. Pro něj je nejdůležitější hokej a jeho srdcový klub, nerad si povídá s novináři. Pro Expres ale učinil výjimku a udělal si na nás čas po tvrdém tréninku na stadionu, kde mu každý den od 10 hodin začíná příprava na ledě.
Právě se nacházíme na ČEZ stadionu, kde vedle mě nemůže sedět nikdo jiný než nejlepší český hokejista, český hokejový bůh Jaromír Jágr.
To bylo nádherné, můžete pokračovat. Zvedá mi sebevědomí tohle slyšet.
Posloucháte rád lichotky?
Nevadí mi, ale musí být pravdivé.
Spousta lidí si myslí, že jste nejlepší český hokejista.
To, že si to někdo myslí, ještě neznamená, že to je pravda.
Vy na tom přece tvrdě dřete, aby to tak bylo.
Někdy dřete, ale stejně to k ničemu není.
Berete se vážně?
Ne, život je legrace. Musíte tvrdě pracovat a smát se.
Jak se cítíte po tvrdém tréninku, který za sebou dnes máte?
Vždycky jsem byl zvyklý tvrdě trénovat, otec mi odmala říkal, že nejsem bojovník na to, abych si tu hru užíval, že musím mít natrénováno více než ostatní. Musím být v lepší kondici než ostatní, až pak si to můžu užívat. Držím se jeho slov a snažím se to tak dělat dál.
Kolik tréninků vás ještě dnes čeká?
Dneska toho už moc nebude, protože máme ještě jednání se sponzory, pak musím jet na otevírání Colosea do Prahy.
Majitel klubu a zaměstnanci
Chce dát do vstupu do extraligy naprosto všechno, ale cíle si nechává pro sebe.
Jaromír už není jen aktivním hráčem, ale je také majitelem klubu Rytíři Kladno. Tím se z jeho spoluhráčů stali zaměstnanci, které může kdykoliv vyhodit. Jak na něj pohlíží hokejisté jako na svého šéfa? Pomlouvají ho?
Jaké je to mít za spoluhráče i své zaměstnance? Je to celkem neobvyklé.
Mně to samozřejmě nevadí, ale určitě to není příjemné pro moje spoluhráče, protože každý hráč si rád uleví a vynadá trenérům a majitelům. Teď si musí dávat pozor, když do té kabiny vejdu.
Právě, ti šéfové nejsou moc oblíbení.
Vy o tom asi něco víte (smích). U nás jsou taky asi neoblíbení. Ale jak říkám, většinou tu jsem, musím si tak dávat pozor, kdy co říkají. Jestli počkají, až odejdu z té kabiny, pak mě můžou pomlouvat.
A jak to vidíte vy, když tady sedíte na střídačce, pozorujete spoluhráče, kteří jsou i vašimi zaměstnanci. Řekl jste si někdy, že zrovna toho vyhodím?
Určitě k tomu někdy dojde. Snažím se ale mít trpělivost, nerozhodovat se podle emocí, dávám hodně příležitostí a šancí. Když vidím, že po desáté ten člověk neposlouchá a dělá si, co chce, musí se zakročit. Jinak mám trpělivost. Na druhou stranu mě to i motivuje, protože já moc dobře vím, že když nepůjdu příkladem, nemůžu někomu něco říkat a nadávat. Musím se snažit být na každém tréninku, jít do cvičení naplno, abych mu pak mohl říct: Ty to neděláš dobře. Kdybych to nedělal, řekl by: Hele, on tady na nás řve, ale sám na to kašle.
I při tréninku tomu dává Jaromír naprosto všechno.
Přes co u vás nejede vlak? Co by musel hokejista udělat, aby vás opravdu vytočil?
To, že se udělá chyba, je absolutně normální, celý život je o chybách. Kdo se z nich poučí rychleji, ten vítězí. Takže o těch chybách to nebude, nesmí se ale opakovat často. Co je nejhorší, je to, když vidím, že ten hráč nebo zaměstnanec nemá zájem, nebaví ho to, je líný, nemá zájem o to, aby tomu mužstvu nebo firmě pomohl, jak ji zvednout. Nechci tady dělat policajta, abych každého hlídal. Řeknu to jednou, dvakrát, třikrát, a když vidím, že není zájem, proč se budeme zbytečně oba trápit.
Dáváte jim nějaké zákazy před zápasy, například žádný alkohol, sex nebo žádné tučné jídlo?
Ne, my to tady máme docela volné. Když se hraje dobře, říkám, že je mi víceméně jedno, co děláte, pro mě je důležité, abyste sem přišli a odevzdali ze sebe sto procent. Pro mě ani nemusíte chodit na tréninky, když na to budete mít. Každý zná svoje tělo nejlépe a každý ví, co si může dovolit. Jsme profesionálové a musíme věci zkoušet. Když to nebude vyhovovat, je v jeho zájmu, aby se změnil.
Uvažuje o konci kariéry?
Hokejista překvapuje celý svět tím, že i ve svém věku je stále úspěšným sportovcem, který má více sil než kdejací mladíci. Vypadá to, že snad nikdy neskončí. Nebo to snad vidí jinak a už pomýšlí na teplý flek šéfa klubu?
Na kolik let ještě vidíte tu svou hvězdnou kariéru? Než se z vás stane opravdu pouze majitel klubu.
Myslíte troska?
Ne troska, ale šéf, co to tady už jen povede, aby to šlo ještě lépe, jestli to vůbec jde.
To už nejde. My už jsme dosáhli maxima. Už to lépe vést nemůžeme. My už se udržujeme jen na té nejvyšší hranici.
I při tréninku tomu dává Jaromír naprosto všechno.
Myslela jsem to tak, že se budete věnovat už jen šéfování klubu, nikoliv aktivnímu hokeji.
Nevím, jestli by mě bavilo věnovat se jenom té práci. Být aktivní hráč, být na ledě, být na střídačce, to je nejlepší možnost, jak vést ten zápas, jak celý chod klubu ovlivnit. Protože když jsou dobré výsledky na ledě, pak firma šlape, lidi chodí, takže všechno je pozitivní. Dokud budu hráč, mám pocit, že to můžu ovlivnit nejlépe. To, že skládám mužstvo, že se dějí různé věci, jednání se sponzory, to je ok, ale pořád rozhodují výsledky na ledě. Takže kdybych měl být trenérem, je to sice hezké, určuji nějakou taktiku, ale hráči ji musí dodržovat, a když ji nebudou dodržovat, můžeš mít nejlepšího hráče na světě, ale stejně s tím nic neudělá. Jde o to, že hráč může změnit vývoj toho utkání úplně nejvíc.
Máte vůbec čas na sebe?
To, že říkám, že něco dělám, já to nedělám sám. Mám kolem sebe spoustu kvalitních lidí, není nás moc, ale někdo dělá dvě tři práce najednou. A díky tomu chod klubu šlape, jinak bychom to asi těžko tady zvládli v těch podmínkách, co máme.
Podporu máte i ve svém tatínkovi, který vám pomáhá s vedením klubu, jestli se nemýlím.
Teď už ne, poslední roky už moc ne. Už není nejmladší, je mu 78 let, takže je to spíš podpora zdálky. Před sedmi lety mi řekl: Tady to máš a starej se. Není to jednoduché, když jste aktivní hráč, v té době jsem byl ještě v Americe, řídit něco na dálku, to podle mě není to nejlepší. Ale teď už jsem zpátky, tak dělám maximum, aby to nějak klapalo.
Ženy, děti a zábava
Od rozchodu s modelkou Veronikou Kopřivovou (27) se kolem Jardy vyrojily různé dívky, které by se rády staly další partnerkou hokejového boháče. Jak to má vůbec Jaromír se ženami, má více nabídek na rande? Přemýšlí už nad dětmi? A co považuje za zábavu?
Po rozchodu s Veronikou Kopřivovou se stal nejžádanějším starým mládencem Česka.
S vaším jménem se často spojují partnerky, ženy, které se kolem vás točí. Pociťujete nějaký větší nátlak od žen, když jste teď volný?
Absolutně žádnou změnu necítím, takže úplně v pohodě. Je to při starém, jako to bylo vždycky.
Takže máte pořád hodně nabídek na rande?
Právě že nic, nikdo mě nechce.
Holky Jardovi neustále nadbíhají.
Nechybí vám partnerský vztah, kdy na vás žena čeká s večeří?
Jestli někomu něco chybí, já nejsem jediný na světě, první ani poslední. To je vývoj života, někdy to jde nahoru, někdy dolů. Musíme si vytáhnout to pozitivní z toho období nebo z té etapy našeho života. Zítra to může být jinak. Nikdo nám ale nemůže garantovat, že to bude šťastnější, lepší. Musíme se koukat na věci pozitivně.
Vy sám jste říkal, že až skončíte s aktivní kariérou, založíte rodinu, že byste chtěl mít děti. Stále to platí? Budete mít ještě sílu na výchovu dětí?
Věřím, že sílu mít budu. Myslím si, že to mám určitým způsobem posunuté, protože spousta hráčů končí v pětatřiceti a já pořád hraju v sedmačtyřiceti. Takže věřím, že budu mít větší sílu třeba v šedesáti než jiný chlap v šedesáti. Aspoň tomu věřím, ta víra je důležitá. Ale co se stane do té doby, to momentálně neřeším. A znovu se vrátím k té odpovědi předtím. Všechno může být zítra jinak.
Co děláte rád ve svém volném čase?
Mám rád zábavu a nikdy jsem to neskrýval. Užil jsem si toho možná víc než kdokoliv jiný na tomto světě. Na druhou stranu vím, že zábava je skvělá, ale povinnosti se musí odpracovat. Teď je čas práce, až práce skončí, bude čas zábavy.
Co je podle vás zábava?
Každý to má různé. Zábava je to, co dělá toho člověka šťastnějším a radostnějším. Když jsem veselý já, neznamená to, že bude šťastnější i někdo druhý. Každý člověk si to musí najít sám a zjistit to během svého života.
Plány do budoucna
Vtípky a úsměv od ucha k uchu, to je jeho.
Kde se vidíte za deset let?
Doufám, že tady nebudeme sedět na stejném místě, na stejné lavici, ve výstroji. To už bych tady místo hokejky měl hůl.
Uvidíme, třeba si po těch deseti letech řekneme, že se tu za dalších deset let zase sejdeme.
Třeba je to náš osud, který je daný. Mně by to nevadilo, jen abych neměl místo hokejky hůl.
Fotogalerie |
163
58
53
50
45
45
