V souvislosti s nedávnou zpovědí biatlonistky Gabriely Koukalové se otevřelo téma anorexie. Sice již všichni víme, jaký je rozdíl mezi anorexií a bulimií, ale málo se mluví o tom, jak vlastně nemoc vnímá blízké okolí a jak to vlastně funguje, když „ten druhý“ musí dělat své blízké osobě „policajta“.
Moje velice dobrá kamarádka anorexií trpěla a dodnes nemoc zcela nepřekonala. Když si vzpomenu na počátky nemoci na osmiletém gymnáziu, nejdřív jsem obdivovala, že někdo dokáže tak radikálně zhubnout. Tato reakce je přirozená, víceméně všichni z okolí na tom byli podobně a kamarádku obdivovali. Byla taková doba, každý chtěl vypadat jako Jennifer Aniston a mít drobnou křehkou postavu s rysy modelky. To nám bylo 15 nebo 16 let a diety všech odstínů bizarnosti plnily holčičí časopisy.
Apolena se ale začala ztrácet před očima, vyhublá na kost, kruhy pod očima. Jednou jsem se na ni o přestávce zadívala: Propadlý obličej a vystouplé lebeční kosti byly tak výrazné, jako bych nevnímala obličej, ale lebku. Bylo zle.
Vnímala jsem, jak kamarádka zápasí s každým soustem jablka, ze kterého rozvážně ukusuje dobrou půlhodinu. Důkladné a zdlouhavé žvýkání má totiž napomáhat rychlejšímu spalování potraviny. I o patnáct let později tento rys přetrvává a lidé, kteří v minulosti trpěli anorexií, si jídlo už nedokážou vychutnat.
Každoročně se vídáme na dovolené, většinou na jihu v zahraničí. Ona zůstává vyhublá na kost a pravděpodobně to souvisí s tím, že prostě nejí. Nebo jí, ale minimálně. Čtvrtinové porce průměrné ženy.
První společný večer si objednáme opulentní večeři a mně se dělají „boule až za ušima“. S animální vervou se na jídlo vrhnu, ona ale zůstává odměřenější. O jídle a jeho chuťových vlastnostech emotivně mluví, zatímco opatrně uždibuje olivu, kterou zakusuje kouskem sýra. U mluvení ale také zůstane a většina praktických úkonů stolování je na mně. Celou dobu se snažím Apolenu pobízet, ať si dá ještě kousek toho... Dnes už se nezakrytě stavím do pozice „stravovacího dozorce“, co hlídá, zda dotyčný jí. Jenže tahle role má charakter nevyžádané pomoci, nikdo o ni samozřejmě nestojí.
Ona se nejdřív nebrání a bere to s humorem, ale postupně jí dozor není po chuti. Objevujete triky anorektiček, kdy tu si všimnete, že vaše kamarádka „jako náhodou“ zapomněla doma v lednici sendvič, jediné jídlo do práce, nebo že po půlhodině stolování snědla malou papričku a mikroskopický kus sýra. Obyčejně několik dní stačí k tomu, že vaše dohlížení a konfrontace vyústí v hádku.
Na argument, že vám do toho nic není, ať se staráte o vlastní máslo na hlavě, nejde nic moc namítat a nakonec je to pravda, není to váš život. Je to ale mnohdy bolestivá podívaná, asi jako kdyby matka přihlížela destrukci svého dospělého dítěte. Pravděpodobně ví, že už to není její věc a nemůže s tím nic dělat, ale stejně se jí to bude vždycky dotýkat.
Fotogalerie |
