Helena Třeštíková s hrdiny svých dokumentů tráví nejen čas během natáčecích dní, ale setkává se s nimi i soukromě. Není tak divu, že se s nimi postupem času spřátelí a naváže s nimi bližší vztah.
Jinak tomu nebylo ani s prostitutkou Anny, s níž začala poprvé natáčet v roce 1996 a její život dokumentovala až do její smrti.
„Bylo to poprvé, co se někdo nedožil konce natáčení a byl to pro mě šok. Poslední rozhovor s Anny přes mobil byl, že je v nemocnici, už se cítí dobře a brzy půjde domů, pak se odmlčela. Nakonec jsem se informaci o její smrti dozvěděla od organizace Rozkoš bez rizika, prostřednictvím které jsem se s ní před lety seznámila,“ popisuje Třeštíková, pro niž Anny byla nejen „pracovním materiálem“, ale i blízkým člověkem.
„Sběrné natáčení je dlouhodobé, takže s lidmi zažijete v průběhu let různé životní situace a vztah se tím upevňuje. Se všemi protagonisty jsem se potkávala i mimo kameru,“ říká dokumentaristka.
Ačkoliv se jí prý často stávalo, že po ní někdo chtěl peníze, Anny taková nebyla.
