Komentář: V Británii se odehrály násilné protesty a začíná být problém s rétorikou

Po celý víkend, zejména pak v sobotu, byl Londýn svědkem násilných protestů, kdy se proti sobě střetli „demonstranti a krajní pravice“, která chtěla zabránit vandalizování soch významných britských osobností před demonstranty, kteří se zaštiťují heslem hnutí Black Lives Matter.

Původní myšlenka hnutí, založeného v roce 2013 pěti afroamerickými aktivisty, aby upozornili na zbytečné násilí americké policie vůči obyvatelům tmavé pleti, je už ale v těchto dnech dávno semleta a z protestů, které opravdu byly mírové a nenásilné, se stala pouliční válka, kde nechybí rozsáhlé rabování, ponižování stržených soch osobností, které měly jen tu smůlu, že žily „ve špatné době“, fyzické napadání policistů, fyzické napadání jeden druhého, vandalizace pomníků, pálení vlajek, a dokonce i cosi jako velmi legrační kálení do vlastního hnízda, kdy protestující zneužívající hnutí BLM poničili a počmárali pomník 54. massachusettského regimentu.

Zvandalizovaný pomník 54. massachusettského regimentu

54. massachusettský regiment se skládal z černošských dobrovolníků. Jednotka pěšího pluku bojovala v americké občanské válce na straně Unie, tedy proti otrokářům.

Jednotka pěšího pluku černošských dobrovolníků bojovala v americké občanské válce na straně Unie proti Konfederaci, aktivně se tedy podílela na zrušení otroctví, přesto se ani tito vojáci nedočkali úcty od běsného davu, který vlastně zajímá jen ničení, aniž by jim došlo, na jaký pomník sahají.

Nemají se odkud brát hrdinové, tak si musíme nějaké uměle vyrobit

Když nastanou podobné věci jako 56 vymyšlených pohlaví, Me Too hon na čarodějnice nebo dožadování se levnějšího croissantu v Paříži, diskutující na internetu často zmiňují frázi, že kdyby byla válka, na takové kraviny by nebyl čas. Já asi nechci, abych se musela aktivně účastnit války, ale je pravda, že Evropa a Amerika žijí 70 let v míru a lidem chybí hrdinové.

Těm posledním, těm, co porazili Hitlera, je 100 let a o berličkách vybírají peníze na zdravotnictví, tak jako nyní už plukovník Thomas Moore.

A dál tu není nikdo. Nikdo nic slavně nevybojoval, nikdo nic nezachránil, nejvyšší politici připomínají spíše učitelky ve školce než dominantní státníky. Kanaďan Trudeau si neumí udržet úctu ani pečlivě nagelovaný účes, na Macrona na ulici jeho obyvatelé ječí, že chtějí mír, jako včera jedna protestující v Paříži, kde se pár demonstrací taky odehrálo. Chceme mír, naléhala Pařížanka reportérovi do kamery a vůbec ji nezaskočilo, že v žádné válce už roky nejsme.

A tak kde není hrdiny, tam si vyrobíme vlastního.

Proto tu máme hrdinu nového světa George Floyda, několikrát trestaného recidivistu a uživatele drog, který si nedokázal udržet nejen svou rodinu, ale ani běžnou práci. Měl takový problém vydělat si dvacet dolarů, že si musel pořídit padělanou bankovku. George Floyd se potkal se svým předobrazem z „bílé strany“ Derekem Chauvinem, magorem, na něhož si věčně stěžovali, a bylo vymalováno.

Floyda pohřbili jako krále, jako muže, který pro naši společnost vykonal velké věci. Ani ti váleční veteráni, kteří bojovali s největším zlem této planety, nebudou mít tak skvostný obřad a lidé ve Floydově jménu páchají nadřazené dobro za vyšší cíl.

Jenže většina věcí již byla vybojována, práva jsou rozdána a zaručena, je tedy načase přistoupit k dalšímu stupni, k ponižování. Běloši sebemrskačsky a až směšně dělají okázalá gesta vůči černým obyvatelům, jako že se nechávají nahrazovat v práci, jeden den jsou všichni George Floyd a druhý den už zase jedou na Instagramu reklamu a bílí šéfové vyhazují své bílé podřízené, protože se bojí, aby dřív nedošlo na ně.

Svoboda slova je absolutně pryč, jak jsme zjistili u šéfredaktorů amerických novin The New York Times a  The Philadelphia Inquirer, kteří se nepřizpůsobili nové rétorice a museli se s hanbou a se svým bělošstvím poroučet.

Není to od nás zase tak daleko, jak by se mohlo zdát.

Chuligáni a pravičáci v podobě naštvaného prodavače či rozlícené důchodkyně

Například i v našich denících se dočtete články o tom, jak krajní pravice vyvolávala střety s demonstrujícími. Jinými slovy „náckové a rasisté se chtěli porvat s lidmi, kteří drželi cedule“.

Realita je taková, že sochy v Londýně skutečně přišli bránit fotbaloví rowdies, které svolal novinář a aktivista Tommy Robinson, jehož osobnost je sama dost komplikovaná na jednoduché nálepkování. Nicméně v davu abyste taky černocha pohledali, v tom prvním stojí i obyčejní lidé, kteří mají pocit, že proti tomu šílenství musí něco udělat. Na druhé straně, tedy na straně BLM, se často jedná o ty, čemu konzervativní voliči říkají „levičácká lůza“, přestože i mezi ně patří ti, kteří skutečně ctí původní myšlenku hnutí BLM a na násilí nemají ani pomyšlení.

Z obou táborů je ale pojí to, že společně vandalizují, perou se a napadají policii, strhávat sochy je pak jediným hrdinstvím, protože jiným způsobem ho dosáhnout nemohou, když je Evropa a Amerika v tak dlouhém světovém míru a není tu žádný společný nepřítel.

Vlastně je, aktivisté z BLM tvrdí, že rasismus.

Na ten doposud nikdo nepomyslel a nikoho to nenapadlo ani vůči druhým aplikovat, dokud nezačaly vylézat ze svých honosných děr hollywoodské celebrity, které mají vždycky slova pochopení a lásky, protože se cítí patřičně privilegované k tomu, ovlivňovat světový názor (mám úplně hrůzu z toho, co se bude dít na příštích Oscarech), ale kdyby jim v noci černoch v kapuci přišel na práh jejich domu obehnaného plotem a kamerami, do pěti minut na něm klečí další Derek Chauvin.

Teď už rasismus řeší všichni a přesně tak obráceně, jak se dalo logicky očekávat, že se to stane. Komu byly do této doby věci jedno, ten cítí vztek. Kdo už byl rasista, ten je ještě větší, a kdo se snaží zůstat někde mezi a nad věcí, ten si vypomáhá nálepkami podle toho, do které voličské skupiny patří.

Mezi „krajní pravici“, tedy mezi ty, kdo bránili sochy v Londýně, tak můžeme počítat i obyčejné lidi, kterým není jedno, že se tady děje nějaké sundávání historického kontextu, natož že se sahá na válečné oběti. Mezi „demonstranty“ patří vykrádači obchodů, přičemž slovo demonstrant samo o sobě zní velmi honosně, je to něco, co v nás evokuje snahu o lepší svět, zatímco „krajní pravice“ v nás vyvolává strach, představujeme si po ozuby ozbrojené lobotomy, kteří si dají deset piv a pak vás chtějí zmlátit. 

Dvě vandalky, které v Praze poničily sochu Winstona Churchilla, bez něhož by možná ani nebyly na světě, se nazývají „aktivistkami“ a policie, která se radši ani nezapojuje, neboť už mají strach, co by je mohlo čekat, je označována za zlo světa, proto je nejlepší ji zrušit, abychom všichni mohli žít déle a ve větším míru, což přesně skončí s prvním komunitním centrem, v jehož jádru někdo vykrade dům.

Připomíná mi to nedávné protesty v německé Saské Kamenici, kde se místní sešli k demonstracím proti násilí migrantů. Média o nich také psala jako o „krajní pravici“ a „xenofobech“, ale když se pak člověk podíval na fotky, zjistil, že v davu stojí drtivá převaha maminek a tatínků, kteří si přišli zanadávat na vedení města, jež se nemělo k žádné akci.

Tak jako dnes. V ulicích se to řeže a světoví státníci dělají, že není třeba se tím zabývat. Proč taky? Žijeme přece v míru, není potřeba si špinit ruce. Stačí jen obě skupiny označit jasnou nálepkou a problém je vyřešen.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii