Samozřejmě je těžko si nevzpomenout na Formanova Amadea, jímž slavný českoamerický režisér zcela obrátil otravnou školní látku v jedinečnou jízdu plnou života, na druhou stranu je to nefér ke každému dalšímu režisérovi, jenž si vezme do hlavy film o skladateli vážné hudby a snaží se ho přiblížit publiku jako každého jiného člověka s jeho slabostmi, vrtochy a genialitou doprovázenou šílenstvím. První „zlidštění“ postavy z obrazu se už odehrálo a další jako Josef Mysliveček (Il Boemo) nebo Bedřich Smetana se na téhle vlně vždy povezou.
Až už je to fér, nebo ne, tady je od prvního obrazu jasné, že tohle bude dobrý film. Což nás přivádí k úvaze, proč je to televizní film a nešel do kin, když už teď je jasné, že nominace na Českého lva za film roku a za hlavní roli je jasná a za nás je klidně možné další vítězství pro Václava Neužila v roli Bedřicha. První scéna odehrávající se během lovu, kdy Bedřich vystřelí z brokovnice a užívá si hromový zvuk, dává tušit, že hluchota bude nosným tématem a plížící se hroucení skladatele, který přece nemůže skládat ani dirigovat, když nic neslyší, jak velí tehdejší logika méně nadaných, dotvoří barevnou osobnost, která jinak nudí během hodin dějepisu nebo vám kdysi dělala ohmatanou parádu v peněžence.
Bedřich se na plátně objevuje ve věku zhruba pětačtyřiceti let, ale už i tak vypadá na šedesát, je plný vášně k ženám, sexu, večírkům, oslavám svého ega a hudbě. Stejně jako rocková star dnešní doby a tak se k němu ve filmu i přistupuje. Smetana je „pro mladý“, dneska by se byl nazýval sexuálním predátorem, maniakem, populistou, pražskou kavárnou a možná by patřil podle jedněch k libtardům a podle druhých k „flastencům“. A dost možná, že ty skořicově vypadající cigarety, které kouřil, ani neobsahovaly tabák.
Slavný skladatel režiséra Marka Najbrta je hulvát, loudil, děvkař, otrava, náfuka, obyčejný muž, drama queen i chudák ve svém osudu, je k nakopnutí i k politování, je to postava, se kterou se každý divák může sžít a nemá pocit, že se dívá na sterilní oslavný opus jakéhosi pána coby velikána hudebního dědictví našeho národa. Bedřich je ten stejný mizera, kterého jsme každý ve svém životě někdy potkali a zároveň se cítili ohroženi jeho schopnostmi, čímž jsme ho samozřejmě nemohli vystát.
Najbrt navíc, aniž by to měl možná v plánu, nečekaně připomíná jednu ze zásadních věcí, které řeší dnešní ženský svět plný řečí o rovnosti a stejných příležitostech. Je Bedřichova žena Barbora povinna ve své průměrnosti obětovat se vyššímu cíli, kterým je Bedřichova příčetnost důležitá pro jeho genialitu? Má se osoba, která tuší, že toho v životě víc nedokáže, vzdát svých snů pro ty daleko úspěšnější a daleko důležitější? Zřejmě to po premiéře na České televizi někdo brzy rozebere, soudíme, že sociální síť X pro to bude ideální, určitě nemůžeme být jedinými, kdo si této linky také všimne.
Denisa Barešová a Sarah Haváčová hrají Elišku Krásnohorskou a Barboru Smetanovou
A pak tady máme samotného Václava Neužila v roli Bedřicha. Film si velmi chytře pohrává se statickými obrazy a animovanými karusely, které slouží jako předěly scén, jako přiblížení představivosti v Bedřichově hlavě a jako umělecký doplněk jinak civilního pojetí o hudební superstar s rockovým životem z doby tvrdých žaketů a těsných korzetů.
Bez vtělení se do Bedřicha by to ale nedávalo smysl. Neužil se stal šílícím Smetanou a Smetana vstal z hrobu v podobě Neužila, závěrečné titulky, které ukazují dětský karusel, jenž na otáčivých slidech střídá herce z roku 2024 a Smetanu z roku cca 1870, vás po chvíli zmatou, kdo je kdo. Martin Valeš za masky si též už teď může začít žehlit oblek na Lvy, jelikož tady máme vizuální proměnu z hollywoodské kategorie Železná lady a když nemůžeme Bedřicha znát, musíme si ho představovat v podání Václava Neužila, pro nějž je to možná ještě významnější role než Zátopek.
Je asi snadné ztvárnit samotnou historickou osobnost jako živoucí sochu, je ale daleko důležitější a rozhodně těžší zahrát a přenést na diváky samotu, nepochopení a mučivé pocity v duši, z nichž pak plyne tak obyčejné lidské chování jako hlad po něze a sexu, agrese, strach z odmítnutí, namyšlenost schovávající nejistotu, sebetrýzeň, obviňování a hrůzu z neuznání.
Česká televize tady splnila svou veřejnoprávní povinnost do poslední tečky. Až bude Smetana odvysílán, určitě si každý rád připomene jeho život a trpký konec, jeho zásadní díla napsaná v hluchotě, co obsahuje Má vlast, proč se vám vždycky u Vltavy chce brečet a kdy se hraje fanfára z Libuše? Jsou obrozenci opravdu bandou úzkostných pitomců a byli by ve vztahu k Bedřichovi dneska dezoláti? Kdo byla Eliška Krásnohorská a co to vlastně měla za nemoc, zda spolu opravdu měli poměr, jestli je to zakladatelka moderní písničky a jak moc změnila rýmování? A lidé, kteří v Praze rádi chodí „do Sladkáče“ nebo „do Riegráčů“, se možná plácnou do čela a řeknou si: ježíš, ajo vlastně.
Jen jedna malá výtka závěrem. Možná se film neměl jmenovat Smetana, ale prostě jenom Bedřich. Je víc o Bedřichovi než o panu Smetanovi.
Fotogalerie |
