Eurovize. Pro celkem dost lidí pěvecká soutěž, která je přehledem kýče a mainstreamu. Není to tak, naopak se tam pravidelně vyskytují zajímavé kousky, pravidelně povětšinou z Balkánu, které nakonec skončí ve vašem playlistu. Právě proto má Eurovize svůj smysl, i když ji nevyhrajete, oslovíte v jednom dni celou Evropu, a to i tehdy, když zpíváte ve svém rodném jazyce a rozumí vám jen ti ve vaší zemi. Nachystat si píseň v angličtině, kterou mluví celý svět, je to nejjednodušší, co můžete udělat, ale oslovit jeden kontinent i přes jazykovou bariéru a snažit se prokázat, že hudba nezná hranic a oslovuje lidi, i když jí nerozumíte, je ukázkou vašeho umění.
Letos by si jeden řekl, že vítězství je jasné, sázkové kanceláře hodně mluvily o tom, že Finsko se svým poněkud bláznivým vystoupením ovládne celou soutěž, a účastníci často sázejí na bizarní výstupy, zejména tehdy, kdy právě jejich zpěv není v angličtině. Čím šílenější, tím více zaujmou publikum, které pak pro ně hlasuje. U odborných porot ze zemí to tak nebývá, ty se častěji zaměřují právě na umělecký projev a více než bizár je pochopitelně zajímá zpěv.
Že sázkové kanceláře mají dobrý odhad na vítěze, se ukázalo právě i letos, kdy Fin Käärijä sice nevyhrál, na prvním místě skončila už podruhé Loreen ze Švédska, ale jeho umístění ukazuje, že předpověď v odhadu, jak budou jednotlivci působit na hlasující a i na odborné poroty, je trefná každým rokem.
Česka skupina Vesna mezi favority nepatřila, ale hodně se mluvilo o tom, že by mohla oslovit hlasující publikum, neboť zpívá slovanským jazykem, je to celé o soudržnosti a feminismu a ve skupině je kromě Češek a Slovenky i Bulharka, Ruska a Ukrajinka. Rusku Olesyu měla prý šéfka kapely Fuxová raději vyhodit, protože je to prostě Ruska, a je úplně jedno, že například žije v Česku a s válkou nemá nic společného.
Což, jak se ukázalo, leze na mozek nejen lidem ze sociálních sítí.
Vesna neuspěla, a to dost výrazně, ve skutečnosti byly její koncové výsledky docela propadák a celá sázka na slovanský feminismus přišla vniveč. Skončila na desátém místě a stále je tak nejúspěšnějším českým uchazečem Mikolas Josef, který v roce 2016 vybojoval místo šesté. Přitom dívky předvedly docela povedenou show a píseň My Sister’s Crown, tedy Koruna mojí sestry, má v sobě docela hluboké poselství.
Originalita se na Eurovizi samozřejmě cení. Právě i proto se Fin Käärijä cenil v odhadech tak vysoko, i když na někoho by mohlo být jeho vystoupení už poměrně bláznivé. A on to věděl, po celou dobu vyhlašování výsledků, kdy řež o první místo probíhala mezi ním a Švédkou Loreen, byl viditelně nervózní, protože správně očekával, že hlasy diváků ho vystřelí nahoru.
I pódiová scénografie, která bývá na Eurovizi fantastická, dokáže povznést každé vystoupení a někdy se z obyčejné písně stane mimořádné vystoupení, díky němuž si všimnete i songu, který by normálně zapadl.
Což se stalo v roce 2016, dva roky po anexi Krymu. To tehdy Rusko na Eurovizi ještě smělo a už předem se neřešilo nic jiného než to, že Sergej Lazarev se tam potká s Ukrajinkou Džamalou. On zpíval o lásce, ona o odsunu krymských Tatarů v roce 1944. Jedno téma povrchní a celé v angličtině, druhé téma složité s tatarským refrénem. A to celé ve stínu tehdejšího konfliktu z roku 2014.
I tak se Lazarevovi předpovídalo, že by Eurovizi vyhrát mohl, nakonec ale skončil třetí, přece jen tatarsko-ukrajinský příběh zpěvačky Džamaly vyprávěný i neznámým jazykem oslovil pro svou sílu mnoho lidí, a nadto na Eurovizi nemůžete hlasovat pro svou zemi, systém vás nepustí. Pakliže jste ale expat, podpořit vaši zemi je maličkost, systém hlasování vám neumožní odeslat hlas pro vaši zemi z vašeho stejného regionálního čísla. Je proto pravidlem, že jednotlivé země si hlasují pro své sousedy, Evropa je rozdělena na několik sektorů, které si vzájemně stále dokola udělují body. A nadto jsou po světě široké diaspory, které mohou hlasovat pro svou rodnou zemi, jako je to například u Ukrajiny, Ruska nebo Polska, není proto divu, že Džamala svou písní oslovila hlavně ty krajany, kteří žijí mimo Ukrajinu a mohli pro ni hlasovat.
Lidové hlasování tedy spíše závisí kolikrát na tom, jak máte blízko k dané zemi, a podpora lidí v případě, že některý stát zažívá příkoří, je celkem běžná. Nicméně pak jsou tady ale odborné poroty, jež hlasují svými body pro jednotlivé umělce, a ty by se od náklonnosti měly oprostit, protože potom už nejde o odborné hlasování, kdy se má hodnotit pouze umění, ale o symbolickou podporu. A k tomu Eurovize fakt být nemá, protože jestli něčím Eurovize sama o sobě provokuje, pak neustálou kritikou, že se jedná o politickou soutěž. Tato část by právě měla být držena pod pokličkou hlasováním porot jednotlivých zemí, jelikož zde by už neměly rozhodovat emoce, ale čistý umělecký dojem.
Ukrajinské duo Tvorchi, které letos na Eurovizi vystupovalo, si právě od české poroty plných dvanáct bodů zasloužilo. Jako od jediné země. I Polsko, jež se s Ukrajinou „kamarádí“ a mají s nimi stejně jako my společnou historii v podobě ruské agrese, se rozhodlo, že „odosobněný“ plný počet bodů za profesionální porotu pošle Švédsku. Duo Tvorchi se dalo dohromady během studií na vysoké škole a na jeho vystoupení, které probíhalo pod ukrajinskými barvami, byly ukrajinské právě jen ty barvy.
Píseň s názvem Heart of Steel zpívaná v angličtině nigerijským studentem a s ukrajinským hudebníkem pouze hrajícím na klávesy nepřinesla nejen nic originálního, ale spletli byste si ji s tisíci dalšími stejnými songy, které vycházejí každý rok jako na běžícím pásu. Zatímco Džamala představila kus své historie a národní identity a vyprávěla příběh, s nímž se mohou ztotožnit země, jež byly napadeny nebo okupovány, Heart of Steel od Tvorchi nepřineslo nic navíc. Nic, co byste si zapamatovali, nic, co by vyčnívalo, nic, co byste neslyšeli už několikrát v jiné verzi, jen další běžnou píseň o tom, že máte odvahu a srdce z oceli.
A o to na Eurovizi jde. Zaujmout, pobavit, šokovat, překvapit a upoutat pozornost na první dobrou. Máte jen omezené množství času a vaše vystoupení by mělo být jedinečné a zajímavé. U ukrajinského dua se v této letošní skladbě o něčem takovém mluvit nedá, přestože nikdo nepochybuje, že píseň je „kvalitní standard“. A zatímco hlasy lidu putovaly pro Tvorchi hlavně z Polska, Česka, Slovenska a Moldavska, tedy ze zemí, které přijaly ukrajinské uprchlíky a mimo to i „drží sousedskou basu“, těžko si představit, že by tato píseň sama o sobě zaujala českou profesionální porotu natolik, že by ji cenila nad jiné, daleko výraznější a hudebně rozmanitější kousky, jež se letos na Eurovizi ukázaly.
Takže buďto jedeme stále v módu, že Eurovize zkrátka reflektuje geopolitiku, ale pak se nejedná o hudební soutěž, nebo je namístě pochybovat o odbornosti české poroty, která mainstreamový song zpívaný v angličtině a s docela plytkým textem považuje za vrchol hudební soutěže. Ani jedno není správně.
Fotogalerie |
