Název představení přitom docela přesně vystihuje jeho široký záběr. Špinar v něm vychází především z vlastního života.
„Je to stand-up, ale je to vlastně zároveň taková osobní performance, taková zpověď. Je tam úplně všechno. Je tam dětství, církev, kterou jsem absolvovala jako náctiletá, a zároveň je tam taky moje vášeň pro kabelky,“ popsala Daniela Špinar, která nezůstává pouze u odlehčených témat.
„Jsou tam i vážnější témata samozřejmě v rámci tranzice, takže proberu muže, proberu českou společnost a nakonec se opět vrátím ke kabelkám. Takže ten název je přesný,“ dodala.
Kabelky nejsou v názvu představení náhodou. Špinar přiznává, že je skutečně miluje, nepatří ale mezi sběratelky luxusních kousků za statisíce korun.
„Mám spíš ráda kvanta než kvalitu,“ zavtipkovala, než své tvrzení trochu opravila. Kvalitu má ráda také, za přehnaně drahé designové kabelky ale neutrácí a raději vyhledává neobvyklé kousky. Její nejdražší kabelka podle ní stála přibližně patnáct tisíc korun. A co v ní nesmí chybět?
„Kapesníky tam musí být, musí tam být něco na rty. A sluchátka,“ vyjmenovala. Některé kabelky z její sbírky jsou ale natolik malé, že se do nich nevejde ani to.
Návrat do Národního: Jsem v šoku
Mnohem symboličtější rozměr měla samotná tisková konference. Daniela Špinar se totiž vrátila do prostředí, se kterým byla profesně dlouhé roky spojená, tentokrát však za úplně jiných okolností.
„Je to velmi zvláštní pocit. Jsem v šoku a jsem poctěná, že to je v té kategorii alternativní divadlo,“ přiznala.
Svůj návrat bere jako jeden z nečekaných životních obratů.
„Život je pestrý, komplikovaný, úžasný a má nečekané zvraty. Takže se po šesti letech vracím ne jakožto umělecká šéfka Činohry Národního divadla, ale jako nominovaná v tomhle oboru, což je skvělé,“ řekla.
Od klasiky se odtrhla
Přestože velkou část profesního života strávila v klasických divadelních institucích, dnes Špinar mnohem víc přitahují autorské a originální projekty. Divadlo podle ní stále dokáže překvapovat právě proto, že jeho tvůrci přicházejí s unikátními lidskými příběhy.
„Divadlo je o vyprávění příběhů a hlavně o tom, že člověk získává nějakou empatii tím, že vidí životy jiných,“ vysvětlila. Na otázku, zda existuje klasické dílo, na které nedá dopustit, proto hledala odpověď obtížně.
„Já jsem se teď hodně od té klasiky odtrhla,“ přiznala. Klasické inscenace jsou podle ní někdy až příliš školením ve stylu. „Mám spíš ráda opravdu autorské věci a originální kusy, které si píše život sám, současný,“ dodala.
Ani když jde Daniela Špinar do divadla pouze jako divák, svou profesi podle vlastních slov úplně vypnout nedokáže. Všímá si režie, světel i dalších technických aspektů inscenace.
O to větší radost má ve chvíli, kdy ji představení dokáže pohltit natolik, že na profesionální analýzu zapomene.
„Vždycky mě fascinuje, když vidím něco, kde úplně podlehnu všemu a vůbec neřeším technikálii toho oboru,“ řekla. Stává se jí to podle jejích slov stále, přestože připouští, že už se na představení nikdy nedívá úplně stejně jako běžný divák.
Fotogalerie |
14
14
18
15
10
7
