Do kladenské továrny vyrazili s kolegou Vlastimilem Brodským (†81) a jedním studentem vysvětlit dělníkům, co vlastně znamenají události druhé poloviny listopadu 1989. Zádrhel nastal už u vstupu.
Velmi agilní vrátný byl nejspíše oddaným komunistou a milovníkem starých starých pořádků a jejich nadšení pro věc a demokracii rozhodně nesdílel, o čemž se záhy přesvědčili, naštěstí ne na vlastní kůži. V uniformě a opásaný hájil režim střelnou zbraní, na herce vyjel a pak vytáhl pistoli.
„Byl dost agresivní, dokonce po nás střílel. Lehli jsme si s Brodským na parkovišti mezi auta. Chtěli jsme jen říct lidem, co všechno se změní, a takhle to dopadlo. Evidentně si ne všichni přáli změnu,“ zavzpomínala Dagmar Havlová pro pořad České televize.
Netajila se tím, že měla strach. Dodnes však cítí tu atmosféru, kdy se lidé semkli a drželi při sobě.
Den po událostech na Národní třídě měli ve vinohradském divadle dávat Hlasy ptáků od Jáchyma Topola, ale už se nehrálo.
„Předstoupili jsme před diváky a řekli jim, co se toho sedmnáctého stalo. Herci byli vlastně jediný zpravodajský kanál, kterým proudily informace,“ uvedla herečka v pořadu na ČT24 s tím, že v divadle pak mnohdy zůstávali déle než jindy, protože události tomu tak chtěly.
„Diskutovávali jsme až do rána,“ popsala Havlová.
Tehdy před třiceti lety vnímala prý Václava Havla (†75) jako vůdčí osobnost, člověka, který celý život bojoval za svobodu. To ještě zdaleka netušila, že se jejich cesty 4. ledna 1997 spojí, a to dokonce svatbou.
Havlová vzpomněla i to, jak při shromáždění na Letenské pláni všichni plakali, když hrála hymna.
„Lidé tleskali jako po představení, když špalírem procházelo celé vinohradské divadlo. Mladí lidé by měli být informováni, jak to tenkrát bylo. Že jsme se nedostali na Západ, byla tu cenzura, báli jsme se mluvit, panovala tu všudypřítomná přetvářka, lež a faleš. Moc bych si přála, kdyby si to uvědomovali a nezapomněli na to. Nikdy,“ dodala bývalá první dáma.
Fotogalerie |
33
31
28
23
23
21
