Znaly se od roku 1968 a staly se z nich kamarádky na celý život. I proto Josef Abrhám mladší požádal právě ji, aby zavzpomínala na jeho maminku vesele a zkusila smuteční obřad odlehčit. Ačkoliv prý namítala, že to nedokáže, povedlo se jí to s grácií.
„Pamatuju si jako dnes chladnou chodbu brněnské konzervatoře, kde jsem seděla, v březnu v roce 1948, teda pardon 68…,“ omluvila se Havlová, která tímto možná i chtěným přebreptem rozesmála všechny smuteční hosty v kostele sv. Anežky České.
Tehdy prý čekala na verdikt z přijímací zkoušky z herectví, když Šafránkovou poprvé uviděla. „Přiběhla ke mně rozevlátá a rozesmátá krásná holka připomínající mi horskou čistou bystřinu. Kolem sebe si nesla jakýsi jas. Ten jas jsem z ní cítila i poté, i když byla už hodně nemocná a prošla si vším utrpením,“ dodala Havlová, která zavzpomínala i na první slova, jež k ní Šafránková pronesla.
„Když tehdy před 53 lety přišla za mnou, řekla: Ahoj, já su Líba ze Šlapanic. A já su Dáša ze Židenic. Od té doby se stala mou životní souputnicí,“ prozradila Havlová, která zavzpomínala i na moment, kdy zůstaly zavřené v kostele a padala na ně úzkost, i na to, jak si Šafránková v nepříjemných chvílích měla pomáhat zpěvem.
Projev na pohřbu Libušky Šafránkové měl i Ondřej Vetchý. Ačkoliv měl mluvit jako první, nestalo se tak, protože měl zpoždění. I proto místo něj jako první pronesl svou řeč Jan Hrušínský. Vetchý se tak dostal ke slovu až po Havlové. A nutno říct, že si spletl příležitost.
I když všichni očekávali osobní vzpomínku, on do loučení se Šafránkovou zatáhl politiku a byl velmi patetický. Atmosféra v kostele se rázem ponořila do větší deprese.
Přitom by stačilo, kdyby pronesl jen svá poslední slova. „Večernice se vrátila na oblohu. Buď sbohem, Libuško,“ řekl na závěr svého dynamického, možná až příliš zpolitizovaného projevu Vetchý, který nepočkal ani na konec smuteční mše a ihned poté z kostela znovu kvapem odešel.
Fotogalerie |
