Alkohol je legrace, když jdete na večírek a jste v dobré společnosti, ale když se překročí pomyslná hranice a lahev něčeho dobrého se stane středobodem vašeho života, problém je na světě. Bohužel ne malý, nýbrž velmi složitý a náročný nejen pro alkoholika, ale pro celou jeho rodinu a blízké. Své o tom vím já sama, stejně jako teď Dáda Patrasová, její rodina v čele s oběma dětmi a hlavně veřejností.
Začíná to neškodně. Například jako občasné pití kolem věku, kdy maturujete, a navíc opouštíte rodné město a jdete do „velkého světa“. V mém případě jsem z Ústí nad Labem šla vstříc pražskému velkoměstu a z chlastu se stala každodenní zábava.
U mladé holky se to dost často toleruje a říká se, že ji to brzy přejde. Jenže postupem času se u mě z pár sklenek vína stávaly běžně dva litry vína, kdy jsem si nepamatovala, jak jsem se dostala domů, kde jsem zapomněla mobil či peněženku, co jsem dělala a s kým jsem se ten večer vlastně bavila.
První problém, který se projeví ihned, je práce. Dost často jsem do ní zaspávala, chodila pozdě na porady a měla jsem typické přiblblé výmluvy na střevní chřipku nebo nachlazení, přitom jsem ale vyspávala kocovinu. Ovšem nejen tu fyzickou, ale především tu psychickou, kterou jsem pod šíleným nátlakem výčitek musela znovu přepít a myslela jen na to, kdy se zase napiji.
Trvalo mnoho let, než jsem si sama přiznala, že lahve vína opravdu nejsou tím nejlepším společníkem. Až po mnoha ztracených telefonech, dost divných a pochybných známostech, které přinesly i velké problémy, vážné hrozbě ztráty zaměstnání a těch pravých přátel, kteří už mých alkoholových eskapád začali mít dost, jsem si sama sobě řekla, že už takto dál žít nemohu.
Už jsem věděla, že jsem alkoholička, ale bylo tak těžké si to přiznat. A nejtěžší bylo to vyslovit nahlas. Ještě dnes mi to občas nejde přes jazyk, ale když už si to jednou řeknete sami sobě, bojíte se to pustit dál proto, že tím definitivně přiznáváte, že jste zklamali, selhali, už se s vámi nikdo bavit nebudete, nikdo vám nedá další šanci.
Ahoj, já jsem Lucka. A vím, že mám problém.
Proto u mě to trvalo další roky, než jsem to začala řešit, přestože jsem věděla, že moje okolí to ví, a hlavně moji kolegové z branže to vědí. Alkohol mě doprovázel životem dlouhých osmnáct let a ani narození mého syna mě v tom nezastavilo. Jednou týdně jsem se potřebovala zcela opít, abych mohla v domácnosti a v práci fungovat, abych se „zresetovala“.
Sice už to nebylo každodenní pití, ale rozhodně to nebylo žádné řešení, jak můj alkoholismus alespoň trochu zkrotit, přestože jsem si to tehdy myslela.
V mé domácnosti se výčitky zvyšovaly, psychika se mi zhoršovala a měla jsem děsivé postalkoholické stavy, kdy jsem nemohla spát. A když už jsem usnula, měla jsem noční můry a neskutečně jsem se pravidelně bičovala, když už to nedělal můj partner, který už se na to, jak se ničím, nemohl dívat.
Kdy a proč jsem s tím sekla?
Jednou jsme s partnerem, se kterým mám syna, měli zajištěno hlídání, domluvili jsme se tedy s přáteli, že zajdeme na večeři, pak do kina a samozřejmě vezmeme s sebou nějakou tu lahvinku. Já už při večeři vypila sama celou lahev, tím myslím sama a celou, ovšem tím se bažení po alkoholu, které je pak neúnosné a potřebujete pít za každou cenu, zvyšovalo.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
Měsíční
Roční
Dvouleté
Připojte se ještě dnes a získejte:
- Neomezený přístup k obsahu iDNES.cz, Lidovky.cz a Expres.cz
- Více než 50 000 prémiových článků od renomovaných autorů
- Přístup k našim novinám a časopisům online a zdarma ve čtečce
210
34
21
17
8
7
