Edward Kelley

Říkal si magistr, ale žádným magistrem nebyl, rozhodně ne tím vysokoškolským, neboť studia nedokončil. Kelley, rodák z Anglie, byl spíše něco jako dnešní guru Jára, úspěšný podvodník a mystifikátor, který tvrdil, že vlastní magická zrcadla, přístroje na dálkové hovory a že umí vyrobit elixír mládí.

V tomto bodě se film rozchází s realitou, neboť ve filmu elixír mládí vyrábí neexistující dvořan Scotta. Kelley byl pouhý lékárník, ale svoje mastičky a čarovné vodičky vyráběl s efektivními procesy, není tedy divu, že popleta Rudolf jeho tajtrlíkování bral jako čistou vědu.

Magistr Kelly byl další vykuk u dvora. Alchymista a lékárník z Anglie využíval císařovy důvěřivosti, byl také obviněn z čarodějnictví.

Než se dostal na císařův dvůr, pracoval chvíli u anglického právníka a ani tam si jeho nenechavé prsty nedaly pokoj. Dopustil se podvodu, tak mu za trest uřízli obě uši.

Na dvůr císaře se dostal roku 1584 a jestli se dá říct, že existovala nějaká středověká superstar, byl to právě tenhle šarlatán. Používal kabaretní triky k omámení české šlechty a ta ho, stejně jako Rudolf, milovala. Nicméně i přesto byl i se svým společníkem obviněn z čarodějnictví, ale šťastná hvězda nad jeho hlavou ho nakonec z podezření vyvedla.

Jiří Plachý měl jako magistr Kelly ve filmu obě uši, ale skutečný Edward Kelley o ně přišel jako trest za podvody.

Kelley se oženil s vdovou z Mostu, jednu dobu dokonce žili v Praze ve Faustově domě, jejich šťastný svazek ale narušila hádka s jedním z dvořanů, při níž dvořan zemřel. Zda ho Kelley zabil, není jasné, ale za jeho smrt putoval do vězení na hrad Křivoklát.

Po třech letech žaláře se rozhodl, že uteče, během útěku si ale zle poranil nohu a ta mu musela být uříznuta. Přesunuli ho proto na hrad Hněvín v Mostě, odkud pocházela jeho žena. Kelley učinil druhý pokus o útěk a zranil si druhou nohu. Rudolfa jeho pokusy o útěky spíše ohromily, a tak mu nakonec udělil milost. Ale Kelley nemohl pro svá zranění skoro chodit a byl odkázán na péči druhých. To tenhle středověký Rasputin snášel těžce, proto si roku 1597 namíchal ve dvaačtyřiceti letech svůj poslední lékárnický dryák.

V Hněvíně má dodnes svou sochu.