Každý rok se po Slavících objeví vlna článků, glos a názorů, které tuhle anketu cupují na kusy. Padnou slova jako „reklamní přehlídka“, „estráda“, nebo „nastavovaná kaše průměrnosti“. A upřímně? A co jako? Český pop je totiž pořád stejný. Máme svůj zaběhnutý systém, který neprodukuje žádné výrazné inovace, žádné překvapivé zvraty. Slavíci tu nejsou proto, aby nám ukázali, co nového na scéně vzniká. Jsou tu proto, aby potvrdili status quo.
Česká hudební scéna je malý, uzavřený rybník. Má své hvězdy, své producenty a svá pravidla. Pokud chcete uspět, musíte do těchto pravidel zapadnout. Angličtina? Smůla. Česká rádia už třicet let hrají výhradně česky zpívané skladby. Inovativní žánry? Mimo mainstream vás nikdo neuslyší. A pokud se náhodou dostanete na výsluní, je to díky úzké síti lidí, kteří tahají za nitky. Hledači talentů jako Martin Červinka nebo producenti velkých vydavatelství jako Universal music určují, kdo bude „objevem roku“ a kdo bude okupovat playlisty rádií.
Slavíci jsou jen odrazem toho, jak tenhle systém funguje. Popularita se měří počtem hlasů, ne kvalitou. O tom, kdo bude na pódiu stát, rozhodují spíš marketingové strategie než hudební inovace. To, co posluchači slyší na rádiích, co vidí v televizních reklamách a na sociálních sítích, je přesně to, co pak hodnotí. A protože česká scéna nemá kapacitu na velkou diverzitu, slyší pořád dokola ty samé interprety, ty samé písně.
A přesto – nebo možná právě proto – mají Slavíci své místo. Nejsou anketou, která by měla ukazovat kvalitu nebo směr, kterým se česká hudba ubírá. Jsou měřítkem popularity. A popularita je o emocích, sympatiích, o tom, jak vás vnímá masové publikum. Můžete mít nejoriginálnější písničku roku, ale pokud ji neslyší nikdo mimo vaši bublinu, Slavík na vás nečeká.
Příkladem je český hiphop. Umělci jako Viktor Sheen nebo Calin mají obrovské publikum, vyprodávají koncerty bez podpory rádií a televizí, a přesto dlouho zůstávali na okraji anket, jako je Slavík. Proč? Protože fungují mimo tenhle zavedený systém. Nepotřebují rádia, neřeší mainstreamový marketing. Naopak, jejich autenticita a nezávislost jsou tím, co jejich fanoušky přitahuje.
Vojta Dyk: Až vyhraju, tak přijdu
Pak tu máme Vojtu Dyka, který má hlas, za který by spousta zpěváků vraždila. Ale zdá se, že hlas sám o sobě nestačí. Když letos propagoval svůj koncert v O2 aréně, spíš než na hudbu vsadil na šoubyznysový all-star tým. Herci, sportovci, herečky – všichni na Instagramu přísahali, že právě Vojtův koncert je „událost roku“, a přitom s jeho hudbou neměli absolutně nic společného. Tak nějak to připomínalo nábor do tábora: „Přijď, bude tam parta!“ Jasně, nakonec to vyšlo a lístky se prodaly, ale otázka zní: Když máš fanoušky, nepotřebuješ snad k propagaci kámoše ze šoubyznysu, kteří ani neví, jak se jmenuje tvůj poslední hit, nebo jestli vůbec nějaký máš?
A pak přišla jeho děkovná řeč na Slavíkovi. „Příště přijdu, až vyhraju,“ prohlásil. Ironie? Možná. Ale většina diváků slyšela jen hořkou výmluvu. Vojta Dyk je fenomenální zpěvák, ale Slavík není o tom, kdo má nejlepší hlas. Je o tom, kolik lidí vás opravdu chce poslouchat – a hlavně vidět. A jestli k zaplnění haly potřebujete partu influencerů, co vás přijdou podpořit, protože „jsme kámoši“, možná je čas zapracovat na hudbě, která si to publikum najde sama.
Kabát: To samé, ale jinak
Kabát je každoroční stálice, která vzbuzuje stejné emoce: „To zase vyhráli?“ Ano, zase. Ale kdo jiný? Kabát nehraje na inovace, hraje na jistotu. A ta jistota má podobu plných arén, obřích turné a publika, které je ochotné zpívat refrény v sudech piva (doslova). Že nejsou trendy? To je jim jedno. Kabát si jede své – a pořád jim to vychází.
Marek Ztracený: Kýč? Ano, prosím!
Marek Ztracený je neohrožený král českého popu. Čtyři roky zlatý Slavík a letos i bez koncertní šňůry. Proč? Protože Marek přesně ví, co jeho fanoušci chtějí. Jednoduché texty, srozumitelné emoce, a když už, tak vánoční klip s Ester Ledeckou. Hudební kýč? Možná. Ale tohle je přesně ten kýč, který Češi milují. A víte co? Má pravdu. Marek nezkouší být něčím, co není. Je to šumavský hitmaker, který ví, jak naplnit Eden a prodávat haly rychleji než rohlíky v akci.
Kdysi byli Mirai všude – v rádiích, na festivalech, ve vašem playlistu i v hlavě, aniž byste to chtěli. Jenže letos se zdá, že se místo na vrcholu vezou na skluzavce dolů, a ne pomalu. Jejich písničky jsou tak zaměnitelné, že není jasné, jestli hrají nový hit, nebo omylem pustili demo z roku 2018. A když už se o frontmanovi Mirai Navrátilovi píše, není to kvůli hudbě, ale kvůli bulvárním historkám, které kapele rozhodně nepřidávají na kreditu.
Ewa Farna: Fotka s Sheeranem nestačí
Ewa Farna je stálicí, která si své místo na scéně vybojovala tvrdou prací. Letos opět získala absolutního zlatého Slavíka, ale co na tom? Má fotku s Edem Sheeranem. Její přístup je jasný – pracovat na sobě, zkoušet nové věci a posouvat se dál. A hlavně: dokázat to nejen u nás, ale i v Polsku. Ewa ukazuje, že i v našem malém rybníčku můžete mít ambice, které sahají za hranice.
Objevy, které už všichni známe
Objev roku? Spíš návrat známých tváří. Sofian Medjmedj, Pam Rabbit… Nic proti nim, jsou talentovaní, ale objev? Ne tak docela. Je to jen další ukázka, jak česká hudební scéna funguje. Když se dostanete do správných rukou, máte jistotu, že za rok budete na všech správných místech. Slavík není o překvapeních, je o systému.
Teplo a smrádeček
Realita je taková, že současný český pop není na světové úrovni konkurenceschopný. Čeští zpěváci jsou rádi, když se jim jednou za rok podaří vyprodat jeden nebo dva stadiony. Celý hudební byznys tady ovládají prakticky jedno až dvě vydavatelství. Tvrdíme, že chceme být světoví, ale realita je jiná – nejsme ani lokální hudební scéna, kde by si kdokoli dokázal skutečně výrazně prosadit svou vlastní cestu. V českém hudebním světě si škrtnou jen ti, kteří zapadnou do úzce nastavených pravidel.
Slavíci na tomhle světě nestaví, oni ho jen zrcadlí. Co jiného taky čekat? Slavík není o umění, je to měřák popularity. A popularita je jednoduchá. Vítězí ti, které lidé znají, zpívají si jejich písničky u řízků a sledují je na Instagramu. Žádné překvapení, žádná revoluce. Prostě Slavík.
Je to málo? Možná. Ale pojďme být upřímní – kdyby Nova v sobotu večer naservírovala show, která by vypadala jako produkce Grammy, byli bychom překvapení, ale možná taky trochu zmatení. Protože tohle není Amerika, tohle je Česko. Země, kde Kabát vládne 30 let a Ztracený prodává Eden jako rohlíky v akci. Tady se nehraje na velkolepost, tady se hraje na jistotu.
A možná právě proto Slavíci fungují. Jsou to Vánoce českého popu. Tradice. Víte, co čekat, a to vás uklidňuje.
A teď ten plot twist. Když se podíváte za hranice mainstreamu, objevíte svět, kde se věci hýbou. Hiphopová scéna s Calinem, Viktorem Sheenem nebo Yzomandiasem jede na úplně jiném levelu. Vyprodávají koncerty, ovládají Spotify, a přitom nepotřebují žádné televizní estrády. Jsou moderní, jsou cool a hlavně – jsou autentický. Nepotřebují Slavíka, protože mají své fanoušky, kteří na ně nedají dopustit.
Takže příště, až budete brblat, že Slavíci jsou zase jenom ta samá stará písnička, zkuste to vzít s nadhledem. Nejsou dokonalí, ale jsou naši. A kdo chce víc, má vždycky Spotify, nebo lístek na Calina. Svět nezměníte přes noc, ale pořád máte možnost si k tomu pustit přesně to, co vás baví. A o tom to celé je.
Fotogalerie |
