Vypadá to, že české reality show obecně pořád žijí v době před dvaceti lety, zatímco svět už je dávno jinde. Dříve fungovalo hodně alkoholu, hodně křiku, hodně hádek a hodně polonahých lidí. Divák roku 2026 ale už viděl Love Is Blind, Ďáblův plán, Physical 100, The Traitors, Outlast nebo Million Dollar Secret a parta lidí v plavkách nebo stádo žen vůči jednomu nebožákovi už prostě nestačí.
Nevěří nastavenému konceptu
Princip dating reality shows je samozřejmě prostý. Několik mužů, několik žen, budoucí dokonalé páry najděte se. To samo o sobě vytváří strategii, psychologii, napětí, aliance a zrady, ale české verze působí dojmem, že se tvůrci bojí, že se tam nic nestane.
Je evidentní, že v českých verzích do toho uměle zasahuje dramaturgie a vytváří „něco“. Pořád někdo někoho tahá stranou, pořád někdo něco vysvětluje, pořád někdo brečí, pořád se hrají nějaké stupidní hry a tím se tam paradoxně neděje nic, jelikož drama a zápletka nejsou organické.
Nová seznamovací show Are You The One je zatím v kategorii „dating trash“, přestože je to zakoupená licence s jasným konceptem, tedy že dokonalé páry stvoří algoritmus, ale diváci to zatím nepřijímají jako zábavnou zábavu postavenou na nějaké logice či metrice, ale coby přehlídku slavomanských lidí zmateně se motajících po nějaké vile, což není problém jen AYTO, ale obecně všech českých seznamek.
Jak je tedy možné, že zahraničí reality shows, jichž je plný Netflix, mají naprosto jiný vibe a lidé jsou ochotni sledovat už asi dvacátou řadu Love Is Blind, pátou řadu Pekla pro nezadané, jenž pochází z rukou korejských tvůrců, nebo třetí řadu Outlast, kde se opravdu neděje „nic“ kromě toho, že musíte vydržet přežít v divočině klidně jen v leže na zádech?
Dnešní reality shows divák pozná zásah produkce, to je asi ta odpověď. Když sledujete One Million Dollar Secret nebo Outlast, víte, že tohle se stalo. Když sledujete český Survivor, Love Island, AYTO nebo Bachelora, máte pocit, že tohle někdo chtěl, aby se to stalo.
Co se týče „hry lží“, víme, že čeští Zrádci pochází ze show Městečko Palermo. Ale znalí diváci ji vnímají spíše jako otisk One Million Dollar Secret. Proč jsou obě hry tak stejné a zároveň jiné? Peter Serafinowicz, britský herec s brutálně oxfordským přízvukem, není moderátor soutěže, je to ďábel, který si ji užívá. Používá britský suchý humor na americké emotivní soutěžící a drží si od nich odstup. Sedí opodál se sklenkou whisky a baví se tím, jak se lidé navzájem podezírají. Není to člověk, který vysvětluje pravidla, ale už od prvního dílu působí jako ten, kdo ví, jak ta soutěž skončí.
Vojta Kotek je ve Zrádcích hradní pán a je mnohem aktivnější součástí. Funguje jako někdo, kdo hráče vítá, svolává, komentuje a provází jednotlivými částmi soutěže, jeho role je lidská, sympatická a divácky vstřícná. Vojta Kotek se snaží být spojovatelem mezi hrou, diváky a soutěžícími, Peter Serafinowicz je naopak mezi všemi částmi bariéra. Vojta Kotek je průvodcem, Peter Serafinowicz je součástí. A asi proto působí One Million Dollar Secret jako psychologický thriller, zatímco Zrádci jako televizní soutěž.
Jedna z nejzajímavějších a nejnapínavějších reality TV, jaká kdy vznikla, je korejská show Ďáblův plán. Obyčejná reality show s deseti korejskými osobnostmi, které musí hrát logické hry, aby se dostaly k peněžité výhře, a vedle toho musí vymyslet svůj vlastní ďáblův plán, jak porazit stejně chytré a schopné soupeře. První dva díly vás umrtví, přijde vám to příliš složité, příliš náročné a příliš logické. Ve třetím díle vám show dá pecku do hlavy a zůstanete až do konce sedět v pozoru na kraji gauče a budete mít ohryzané nehty.
Je to samotnou hrou a obsahem? Jistě. Korejci pochopili, že divák chce sledovat rozhodnutí. V Devil’s Plan může deset minut někdo přemýšlet nad strategií a to je samo o sobě velmi napínavé. V podobně strategickém Survivoru nebo algoritmicky založeném AYTO jsou záběry na lidi, kteří deset minut něco někomu vysvětlují a po těch deseti minutách se neposune vůbec nic.

Ďáblův plán je mistrovská reality show, na které se podílela zhruba stovka tvůrců. Hry jsou tak složité, že soutěžící, tedy korejské celebrity, museli složit test inteligence. Začátek vypadá nudně, ale vedle her se rozjíždí mistrovské manipulace. Korejci vědí, jak pracovat se střihem a šokovat diváky.
Hvězdou má být hra, ne produkce
Bohužel u českých reality shows to vypadá tak, že tvůrci nedůvěřují samotné váze toho, co točí. Zahraniční verze toho, co vidíme u nás, mají tu výhodu, že produkce vytvoří pravidla a pak ustoupí stranou. Napětí proto vzniká z rozhodnutí hráčů, z jejich chyb, z jejich sociální inteligence a z jejich ega.
České verze naproti tomu vynikají zvláštní potřebou neustále divákovi napovídat, co si má myslet. Někdo se urazí? Dostane deset záběrů navíc. Někdo se zamiluje? Dostane hru s jiným partnerem. Někdo váhá? Dostane další zpověď do kamery. Jako by tvůrci vůbec nevěřili, že divák si dokáže emoce přečíst sám, ale on moc dobře pozná, kdy sleduje přirozený konflikt a kdy vidí zásah produkce.
U českých verzí se rádo tvrdí, že jsme malý trh, proto po našich reality shows putují pořád ti stejní lidé. A hlavně jsou vybíráni podle množství followerů na instagramu, aby to mělo zásah. Co dělá Slovák Tomáš v AYTO, když nebyl schopen před půl rokem najít si partnerku v Mama, ožeň ma? Proč je tam Marie Rosecká, která už prošla Like Housem?
Licence máme stejné jako ostatní. Stejný Survivor, stejní Zrádci, stejné Are You The One a máme taky bohužel pořád ty stejné lidi.
V zahraničních shows nejsou hlavními hvězdami influenceři, hlavní hvězdou je tam systém. Diváci sledují pravidla, strategii, psychologii a důsledky rozhodnutí, ne prodavače kódíčků z Instagramu. Češi neprodávají reality show jako: Podívejte se na zajímavý koncept, ale jako: Podívejte se na lidi s hodně lajky.
Česká nemoc je všechno vysvětlit
V českých reality show produkce vytvoří pravidla a pak je neustále připomíná, komentuje, vyvolává konflikty a výsledkem je ten divně upocený pocit. Vemte si dvě podobné survival reality. Americké Outlast a český Survivor. Ano, nejsou to stejné licence, ale oboje jsou show o přežití a strategii. V Outlast produkce naprosto zmizí a absolutně nezasahuje do dění, leda někdo potřebuje lékaře. V Outlast je příroda protivník, zima je protivník, hlad je protivník a ostatní soutěžící jsou protivníci. Drama existuje samo o sobě jen tím, že je šestnáct lidí vysazeno na Aljašce nebo na tropickém ostrově a vyhrají peněžitou výhru jen tak, že si pro ni dojdou v týmu minimálně dvou lidí.
Drama je tedy tvořeno tím, že nejenže musíte přežít nehostinné podmínky, ale musíte mít parťáka či parťáky a udržet si je. Samotný člověk finanční odměnu vyhrát nemůže. A je jen na vás, zda vydržíte až do konce ležet na pokraji smrti u ohně, nebo jste aktivní a lovíte, kradete zásoby či třeba i třikrát měníte týmy. Jednoduchá premisa, kdy šestnáct lidí musí bojovat pouze s divokou přírodou a nikdo to neřídí, je daleko efektnější.
Český Survivor je postavený na tom, že soutěž je přerušována příchodem moderátora, vysvětlováním pravidel, další soutěží, další imunitou a další odměnou. Pro některé diváky je to samozřejmě atraktivní, ale konflikt s přírodou a s ostatními soupeři tak vzniká na papíře, ne z aktuálního problému.
Není to sice zcela relevantní argument, ale už jen to, že Outlast má na ČSFD přes sedmdesát procent a Survivor padá k třiceti, ukazuje jasný kurz. Když srovnáme ty největší televizní trhy a ten náš, dá se říct, že co se týče reality shows, tak korejská televize obecně věří inteligenci diváka, americká televize věří emocím diváka a česká televize často věří pouze vysvětlování. Světové reality shows jsou o tom, jak přežít herní plán, zatímco české licence jsou o tom, jak přežít produkci a prodat to v další spolupráci na sociálních sítích.
A my to vnímáme. Tak bacha.
Fotogalerie |









6
10
5
11
6
13