Letošní přímý přenos moderoval herec a divadelní režisér Martin Myšička, jemuž do jeho skvěle rozjeté jízdy „hodil vidle“, jak se tak říká, cenou Thálie oceněný operní pěvec Štefan Margita. Během svého vtipného proslovu pochválil i moderátora večera, jenž na to reagoval slovy: „Já bych ještě neříkal hop, dokud jsme nepřeskočili.“
A hned na to k pobavení lidí v sále prožil Myšička svoje první „okno“ a další menší lapsus následoval do pěti minut. To všechno samozřejmě patří k přímému přenosu a drobné chyby z toho hned dělají příjemnější a lidštější zábavu, než když to jde jako na drátkách.
Thálie mají takové trochu zvláštní postavení. Je to cena pro divadelníky, takže vysoké umění jako balet, opera nebo činohra, a odehrávají se v Národním divadle, což je svazuje jako něco „pro vyšší společnost plnou umča“. Zároveň se ale nikdy nebraly úplně vážně a nebojí se shodit samy sebe někdy až bizarně vtipnými momenty, ať už to jsou lidé, kteří si přiběhnou převzít cenu z Nové scény ještě v divadelním kostýmu, nebo letošní narušitelé Spejbl a Hurvínek, kteří spolu se svými loutkovodiči přišli „předat cenu“ a do toho neváhali nejen drzounským vtipem komentovat proslov oceněného, ale ještě ho mlčky narušovat svou hranou otráveností nad délkou projevu.
Nevíme, co z toho je slyšet během přenosu v televizi, ale hurónský smích v auditoriu musela vnímat i busta Masaryka v prvním patře.
Na moderaci Thálií není takový ostrý mediální dohled jako to bývá u Českého lva, možná proto si mohou ti, kdo ceny hostují, dovolit trochu víc. A Martin Myšička si dovolil přesně akorát. Thálie, ač se to nemusí v televizi zdát, odsýpají jako namazaný stroj a Myšička dělal přesně to, co mu příslušelo. Nesnažil se tlačit humor na sílu, jen aby někoho rozesmál, neváhal dát nenápadně najevo, že prostor na děkovačku už skončil, a tam, kde tušil, že lidé budou chtít slyšet víc, dával více prostoru.
Jako u lidí, kteří si přišli převzít ocenění za celoživotní přínos. Jsou to už lidé v letech, kolikrát pro svůj vysoký věk hůře chodí a pomaleji se vyjadřují, a Myšička odtušil, kdy není vhodné přerušovat proslov jenom proto, že režii tlačí čas. Je to asi nefér nejmenovat zde všechny, ale dalo se čekat, že největší zájem bude o Petra Nárožného (88), jenž si přišel převzít cenu spolu s celou rodinou. V lóži seděl s manželkou, dcerou a dvěma vnučkami.
Miroslav Kořínek dostal cenu za celoživotní přínos divadlu, předával ji Jiří Lábus a ze scény ji schválně svému kolegovi z Ypsilonky odnesl.
Petr Nárožný se svou rodinou. Vnučky jeho proslov dojal k slzám.
Nárožný, naprostá legenda filmu a divadla, přišel o hůlce i na pódium a předvedl scénku „nevím, co mám dřív držet, zda hůlku, nebo cenu“. Doznal se, že na tom pro svůj věk už není zdravotně nejlépe, popsal se jako „rozbitej“ a připomněl, že už více jak tři roky nevystupuje. Zároveň s nadsázkou a ironií uvedl, že ceny za celoživotní přínos se předávají až v momentě, kdy společnost má pocit, že herec má už „hotovo“.
Jeho vystoupení bylo vtipné, dojemné a zasloužené na potlesk ve stoje, tohoto herce někde vidět je jako spatřit jednorožce. Nedává už ani rozhovory a zcela se straní společnosti, přitom my všichni jsme vyrůstali na jeho jedinečné tragikomice a je pravidelnou součástí každoročních Vánoc českých domácností.
Sám Ondřej Kepka, prezident herecké asociace, říká, že nejhorší na Tháliích je vždy rozhodnout, kdo cenu za celoživotní přínos dostane. Neuděluje se in memoriam a není podle něj v lidských silách odhadnout, kdy je ten správný čas a kdy to komise bohužel mine, protože klubko osudu se odmotá dřív.
Přáli bychom všem, aby aspoň jednou v životě dostali pozvánku na Thálie. Jsou trochu posh a trochu punk, divadelníci jsou krásní, vážní, bohémští i trochu šílení, nádherně oblečení nebo navlečení v síťovaných tílkách, ti ocenění za celoživotní přínos se nikdy neberou vážně a mají nejlepší projevy, a je to opravdu asi jediná možnost, kdy se tváří v tvář potkáte s lidmi, pro něž je to poslední veřejné vystoupení a pro svůj zdravotní stav už nevystupují. Protože ten pohled z pódia na to, kdy vám tleská až po strop natřískané Národní divadlo, ten se nedá odmítnout ani v momentě, kdy už ani nohy neslouží.
Fotogalerie |
14
14
18
15
10
7
